Čím vzdálenější, tím srdci dražší – tak nějak bychom mohli vyjádřit známou zkušenost, že čím obtížněji se lze dobrat k nějakému zážitku, tím silnějším prožitkem býváme nakonec odměněni. Pro návštěvu benediktinského kláštera ve Val Müstair to platí beze zbytku.

V době moderních dopravních prostředků a všech výhod schengenského prostoru je samozřejmě trochu nadnesené hovořit o vzdálenostech a nějakých obtížích, nicméně i tak je předmět našeho líčení „tak trochu z ruky“. Ba co více… kde vůbec leží místo s tak podivným, téměř tajemným jménem, jehož správná výslovnost většinou uniká i lidem vzdělaným?

Na původu jména není nic divného – jde prostě o zkomolený latinský výraz pro klášter, monasterium, z něhož se v rétorománštině stal Müstair, čti myštajr.

Obec leží na východním okraji kantonu, v širokém, typicky ledovcovém údolí sevřeném z obou stran strmými horskými úbočími, jen asi 5 km od italské hranice, což z ní činí nejvýchodnější obec celého Švýcarska. Mezi třítisícovými velikány se tudy klikatí prastará cesta z Merana do Davosu, historicky významného Churu a dále do severního Švýcarska, dnes státní silnice č. 28.

Cestu znali už staří Římané a hojně byla využívána i po rozpadu jejich říše, ne vždy jen k obchodním účelům. A tak není divu, že už v raném středověku si evropští vládcové potřebovali průchod pojistit – když ne vojensky, tak alespoň prezentací své moci, k čemuž sloužívaly i promyšleně zakládané kláštery.

Když si Karel Veliký v roce 774 podrobil Langobardy v severní Itálii, nechal založit právě zde, na přístupu k průsmyku Ofenpass, benediktinský klášter zasvěcený sv. Janu Křtiteli. Písemně je existence kláštera doložena k roku 805, ale jeho založení lze klást už do doby po roce 774, což potvrdily i dendrologické testy dřevěných částí v konstrukci prvotního kostela, ve zdivu víceméně totožného s nynějším objektem. Už tehdy se jednalo o velký obdélný prostor, na východní straně opatřený třemi apsidami, který měl jen plochý dřevěný strop a žádné opěrné pilíře uvnitř.

Krátce po dokončení, snad ještě před rokem 800, byl kostel vyzdoben velkolepými freskami pokrývajícími všechny stěny. Koncha apsidy byla vyhrazena obvyklému vyobrazení žehnajícího Krista, jehož oslavě a také oslavě církve jsou zčásti věnovány i fresky v bočních apsidách. Na bočních stěnách lodi, v pěti vodorovných řadách nad sebou, byly vylíčeny příběhy ze Starého a Nového zákona, zatímco západní stěna byla vyhrazena vyobrazení Posledního soudu, možná nejstaršímu svého druhu v takovém umístění.

Poměrně dobře zachovalé fresky se vyznačují zvláštní růžovou a světle okrovou barevností i výrazně stylizovanými proporcemi postav před náznaky architektur; jejich šat je řasen v bohatých a širokých záhybech, podobně jako tomu je u několika málo dochovaných památek v okolí Říma, zatímco v okruhu Karlova dvora se podobný styl malby nevyskytuje. Jde zřejmě o práci neznámých malířů středoitalského školení. Podobný styl lze najít i ve zbytcích fresek v klášteře San Benedetto v Malsu (ital. Malles) na druhé straně hranice; jak se zdá, v Müstairu i Malsu šlo o souběžnou práci stejné školy.

Nejde však jen o stáří celého cyklu. Jeho význam je…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Graubünden