Řekne-li se v souvislosti s Čínou „čtyři jídla a polévka“, každého samozřejmě automaticky napadne, že se bude mluvit o jídle. Když se k tomu přidá ještě slovo „hosté“, je už nepochybné, že to bude mít souvislost také s pověstnou čínskou pohostinností. Tentokrát však bude překvapivě řeč o jedinečné architektuře a o lidech, kteří se o ni zasloužili.
Již od 4. stol. se obyvatelé severní a centrální Číny začali pod tlakem tzv. severních barbarů a později v důsledku mnohých válek, povstání a měnících se dynastií přesouvat v několika vlnách do relativního bezpečí jižní Číny. Směřovali především do oblastí dnešních provincií Kuang-tung a Fu-ťien. Jejich původní obyvatelé hovořili převážně kantonsky a sami se označovali jako punti (kantonsky „místní obyvatelé“). Nově příchozí začali nazývat hakka („hosté“ či přesněji „hostující rodina“). Tento termín se za staletí svého používání natolik vžil, že se jím tito přesídlenci označují dodnes. Nejde o samostatnou národnostní menšinu, jak by se mohlo zdát. Hakkové nebo lépe „lidé Hakka“, jak se jim většinou říká, se odlišují kulturou, kuchyní a hovoří výrazným čínským dialektem. Jsou klasifikováni jako podskupina nejpočetnější čínské národnosti Chan. Aby to nebylo s jejich jazykem tak jednoduché, tak i mezi jednotlivými dialekty lidí Hakka jsou obrovské rozdíly. Je to dáno velmi členitým horským terénem provincie Fu-ťien, kde se jednotlivé skupiny obyvatel mezi sebou setkávaly jen málo, a jejich jazykový vývoj se ubíral různými směry. O tom, že jde o jazykově velmi pestrou oblast v členitém horském terénu, svědčí i výstižné čínské úsloví: „Urazíte-li ve Fu-ťienu pět kilometrů, změní se počasí. Urazíte-li jich deset, změní se jazyk.“
Fu-ťien je přímořská provincie a část nově příchozích se usazovala u moře. Velmi často šlo o vzdělané příslušníky vyšších vrstev, z nichž se v nových podmínkách nezřídka stávali bohatí obchodníci a někdy i mořeplavci. Stopy lidí Hakka nalezneme po celé jihovýchodní Asii, ale také třeba v USA, Kanadě a jinde ve světě. Dnes se hovoří asi o 80 milionech Číňanů, kteří žijí v zahraničí a identifikují se jako lidé Hakka.
Jiní přistěhovalci se naopak usazovali v horách. Skupiny příchozích většinou tvořily velké rodiny nebo celé klany, které se chtěly udržet pohromadě. Někdy mohlo jít i o více spřízněných klanů. Jako ochranu před divokou zvěří a bandity si začali tito lidé budovat unikátní komunitní hliněné domy tchu-lou, které se bránily lépe než běžná vesnická stavení. Na jejich stavbu se používala zejména hlína, kameny a dřevo. Stavěly se v různých tvarech – čtvercové, obdélníkové, půlkruhové, ale zdaleka nejrozšířenější jsou budovy kruhové. Také jejich velikost se výrazně liší. Nejmenší mají jen jeden kruh, dvě až tři patra a zhruba 20 místností. Větší budovy pak mají tři až čtyři patra a mohou mít navíc i vnitřní kruh. Největší budovy mají i pět pater, několik vnitřních kruhů a více než 50 místností.
Hlavní obvodová zeď je většinou asi metr široká. Každá budova má vždy jen jeden hlavní vchod s masivní bránou, která bývala často okována železem a zavírala se dvěma silnými závorami. Dveře všech místností ústí do atria, kde se uprostřed nacházejí dva velmi důležité objekty – studna, která zajišťovala samozásobení vodo…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Čína