Delta Dunaje, vlévající se mnoha rameny do Černého moře, leží v rumunském historickém regionu Dobrudža a z menší části zasahuje i na území Ukrajiny. Je nejzachovalejší říční deltou v Evropě, a i proto je zapsána už od roku 1991 na seznamu Světového dědictví UNESCO.
Dunajská delta je unikátní, i když v některých ohledech se jí podobá delta řeky Rhôny, vlévající se na jihu Francie do Středozemního moře. Není sice v Evropě největší, prvenství náleží deltě Volhy u Kaspického moře, ale jejích zhruba 3 450 km² stačí alespoň na druhé místo. Část zapsaná jako památka UNESCO tvoří jádro delty a leží celá na území Rumunska (3 124 km2). V roce 1998 ale byla vyhlášena ještě biosférická rezervace Dunajská delta na více než dvojnásobné ploše (7 322 km2), která má i ukrajinskou část. Třetím ze vzájemně se překrývajících chráněných území je rumunský národní park Delta Dunării (5 800 km²).
Dunajská delta jako by se rozhodla dokázat, od čeho je slovo delta odvozeno, tedy od velkého řeckého písmene Δ, protože má téměř ideální tvar rovnoramenného trojúhelníku. Nedaleko města Tulcea se Dunaj dělí do tří mohutných ramen směřujících na východ, k černomořskému pobřeží. Severní Kilijské rameno je zároveň hranicí mezi Rumunskem a Ukrajinou, což do jisté míry komplikuje volný pohyb, protože nejsme jen na hranici dvou států, ale i na hranici Evropské unie. Rameno je pojmenované po ukrajinském průmyslovém městě Kilija (dříve součást tzv. Besarábie), které je pro Ukrajinu i důležitým dunajským přístavem. Na rumunském břehu mu sekunduje mnohem menší Chillia Veche, známá již z byzantinských dob jako Stará Kilija, která si dodnes uchovává vesnický ráz. Jsou pro ni typické přízemní domy s ozdobnými dřevěnými štíty nabarvenými na modro a na zeleno a s rákosovými doškovými střechami. Podobná stavení můžeme vidět v mnoha vesničkách roztroušených po celé deltě. Obě Kilije, rumunská i ukrajinská, leží přibližně ve dvou třetinách asi stokilometrového pohraničního ramene, které odvádí do Černého moře více jak polovinu veškeré dunajské vody. Je ze všech ramen nejmohutnější a působí trochu odosobněným dojmem.
Z hlediska romantických zážitků na tom není o mnoho lépe ani prostřední, trochu opomíjené rameno Sulinské, pojmenované po přístavním městečku Sulina na černomořském pobřeží. Představuje jakousi osu delty. V 19. stol. bylo prohloubené, technicky upravené a narovnané. V současnosti měří jen asi 70 km a protéká jím přibližně pětina dunajské vody. Protože je nejkratší a nejhlubší, má Sulinské rameno nejrušnější námořní dopravu. Proplouvají jím i velké nákladní lodě směřující do vnitrozemských přístavů jako je Brӑila nebo Hârşova.
Nejjižnější, 112 km dlouhé Svatojiřské rameno je pouze nepatrně vodnatější než rameno Sulinské, ale plavba po něm bývá mnohem klidnější a díky vinutí řeky také romantičtější. Pojmenováno je po malém přímořském městečku Sfântu Gheorghe, které je již desítky let cílem velkého množství návštěvníků delty. Dojet do tohoto městečka autem nelze. Tady je svět člunů a lodí.
Vzácnou, dosud zachovalou a mnohdy vpravdě divokou přírodu najdeme v deltě téměř na každém kroku. Vstup do jednotlivých chráněných území je sice pro návštěvníky částečně omezen a zpoplatněn, přesto však stojí zato vyrazit z městeček a černomořských pláží do samotného srdce delty. Pravdou je, že delta představuje ráj pro pozorovatele ptactva (bylo zde zaznamenáno přes 300 druhů, z nichž více než polovina tu hnízdí) a pro rybáře, avšak důvody k její návštěvě mohou být i jiné, třeba harmonická souhra zdejší přírody a místních obyvatel, převážně Lipovanů, potomků starověrců, kteří nuceně opustili Rusko koncem 18. stol. kvůli náboženskému útlaku a z nichž se v Dunajské deltě stali vynikající rybáři. Někoho zase osloví spletitá historie vystupující z temna dávných časů, kdy se zde po staletí stýkaly mocenské zájmy Ruska a Osmanské říše, později i Rakouska-Uherska nebo Itálie, a delta se tak často stala skutečnou křižovatkou národů.
Mnohé jistě okouzlí svérázná krajina, v níž se navzájem prostupuji řeky, souš, mokřady a mořské mělčiny. Tato krajina na rozhraní vody a souše však není žádnou romantickou idylkou, ale věčným soubojem dvou živlů. Při průměrné výšce delty pouhých 40 cm nad mořem vyvolává kolísání mořské hladiny či změna vodnatosti Dunaje dalekosáhlé důsledky. Přibližně před 5 000 lety pohltilo moře téměř celou deltu. Nyní naopak delta postupuje v oblasti Kilijského a částečně i Sulinského ramene díky velkému množství nánosů daleko do moře, a to až o desítky metrů za rok. Současně však v jižní části delty jsou nejmladší plážové stupně postupně požírány mořem, jehož hladina se nepozorovaně, ale soustavně zvyšuje.
Ať už jsou naše zájmy jakékoli, každého dozajista zasáhne jedinečnost místního genia loci, vznášejícího se spolu s pelikány nad zelenavě stříbřitou, zdánlivě nekonečnou plochou vody, rákosin, pastvin a lužních lesů.
Půjde-li člověk v deltě kamkoli, nakonec vždy narazí na vodu, protože to, co činí deltu výjimečnou, je skutečnost, že většina území je dostupná pouze lodí. To platí i o části městeček a vesnic, i když některé lokality vzájemně propojují převážně prašné cesty, v posledních letech zvolna vylepšované asfaltem a betonem. Přesto ale vodní doprava zůstává základem. S tím musí počítat i návštěvníci, pro které je hlavní bránou do delty město Tulcea, odkud denně vyplouvají lodě po všech třech ramenech. Spoje však nebývají příliš časté, lodní linky jsou relativně pomalé a vzhledem k délce ramen trvá plavba vždy několik hodin. Cestu si člověk může zpříjemnit pozorováním okolí, avšak tři hlavní dunajská ramena jsou poměrně široká, takže loď pluje dost daleko od břehů, které jsou navíc na mnoha místech regulovány a ne vždy působí přírodním dojmem. Ať již jedeme do „koncových“ pobřežních městeček či vystoupíme někde cestou, vždy nakonec opustíme loď a přesedláme na místní dopravu, což jsou nezřídka koňské povozy. Koně k deltě vždy patřili, a protože mají v současnosti již menší využití, místní je nabízejí jako dopravní atrakci pro turisty. Je to hezký způsob jak zachovat zdejší koňskou tradici. A vzhledem ke kvalitě často prašných cest je rychlost povozů srovnatelná s modernějšími dopravními prostředky.
V žádném z velkých ramen pohled na vodu asi nepotěší – je kalná a ne moc čistá, i když čichový zážitek nijak negativní není. Ostatně není divu, povodí Dunaje měří 817 000 km2 a celkový průměrný průtok je asi 6 500 m³/s, což je více jak čtyřicetinásobné množství v porovnání s Vltavou v Praze. Dunaj odvodňuje velkou část Evropy a kvalita vody tomu také odpovídá. Delta Dunaje nám však může názorně ukázat, jak fungují přírodní samočisticí mechanismy. Zatímco v hlavních, lidmi často upravených ramenech bez pobřežní vegetace tečou „splašky z celé Evropy“, ve vnitřních ramenech, lagunách a jezerech, kam voda protéká přes rozsáhlé porosty rákosin a dalších vodních rostlin, se proud začíná postupně pročišťovat a v samotném srdci delty je voda křišťálově průzračná. Vodou vidíme až na dno, což je po zkušenostech s našimi eutrofizovanými rybníky s viditelností několika málo centimetrů zcela odlišná zkušenost. Dno je většinou porostlé rostlinami, jen místy je písčité. Právě tam můžeme spatřit jednu zajímavost – rybí hnízda. Samci slunečnice pestré, ryby zavlečené do Evropy ze Severní Ameriky, si je budují na prosluněných mělčinách v pravidelných rozestupech, hájí si je a lákají do nich samice k vytření.
Čistá voda také láká ke koupání, a tak na vhodných místech můžeme plavat pod sklánějícími se větvemi vrb, obdivovat bělostné květy leknínů či sytou žluť stulíků. Již méně příjemné může být setkání s kotvicí plovoucí, vodní rostlinou, která má velmi zajímavé, nicméně pichlavé plody, nebo s řezanem pilolistým, jehož jméno je více jak výmluvné. Když zůstanete ve vodě na jednom místě příliš dlouho, můžete vzbudit zájem, o který pravděpodobně nestojíte. Zdejší čisté vody jsou také domovem pijavek, které si vás dovedou aktivně najít a přisát se vám na kůži. Mnoho lidí se při této představě otřese hrůzou, ale pijavky se odedávna využívaly v medicíně a dokonce i v současné době se v některých případech oficiálně používají v nemocnicích např. pro odstranění městnající se krve.
Vody Dunaje, jak ty špinavé, tak i čisté, hostí na 90 druhů ryb, nejen sladkovodních, ale i brakických, které pronikají z Černého moře hluboko do dunajských ramen. K nim patří například jehly, hlaváči a rejnoci. Rybím symbolem delty je vyza velká, obří druh jesetera. Rybářská latina praví, že když v minulosti táhli Dunajem ti největší jedinci, na březích prý bývalo vlnobití jako dnes po průjezdu motorových člunů. V současnosti tu už ale vyzy bohužel nezpůsobí ani vlnku – z delty asi nadobro zmizely. A tak se s tímto maskotem můžeme setkat jen v podobě kovové sochy v přístavu Tulcea. Jiné druhy ryb jsou však stále běžné a najdete je i na jídelních lístcích místních restaurací a penzionů.
Rybaří se v celé deltě. Přespolní rybáře s prutem nejčastěji uvidíte podél všech ramen a kanálů. Naopak místní rybáři spíše natahují sítě, tenata nebo kladou různé rybí pasti, především v podobě vrší, na vnitřních kanálech, lagunách a jezerech. Tato tenata se musí denně kontrolovat – mimo jiné i proto, že ohrožují další živočichy. Nejčastěji to bývají pelikáni, ale i ostatní rybožraví ptáci, kteří na hojnost ryb v sítích zaútočí a sami se pak chytí za zobák či křídla a mohou se utopit.
Jeden z nejlepších způsobů, jak si užít deltu, je vodácká výprava na nafukovacích člunech s využitím vlastních paží. Pak můžete tiše proplouvat světem říčních kanálů, rákosin a plovoucích ostrovů. Romantické chvíle se však mohou snadno proměnit v drama, když člověk ve spleti kanálů zabloudí, nebo když se ramena uzavřou množstvím plovoucí vegetace, kterou se musíte brodit a ve vodě na vás čekají ostny kotvic, pilky řezanů a čelisti pijavek. Ani otevřené plochy lagun a jezer nejsou zcela bezpečné, protože silný vítr či prudká bouře dovede zacvičit nejen s malým vodáckým, ale i s motorovým člunem, zejména pokud se mu šroub zamotá do vegetace. Pokud si netroufnete vyjet do bludiště říčních kanálů sami, je možné využít nabídky místních obyvatel, pro které je vození návštěvníků vítaným přivýdělkem.
Projížďka je vždy nezapomenutelným zážitkem. V zarostlých ramenech číhají na svoji kořist různé druhy volavek a kvakošů, po bahnitých březích pobíhají vodouši, pisily, jespáci, bahňáci a kulíci, vysoko nad hlavou či naopak těsně nad vodou prolétají v dlouhých řadách těžkotonážní pelikáni. V tichých lagunách se občas mihne zářivě lesklý šíp – ledňáček, a máme-li štěstí, uvidíme i kolpíky či tenkozobce. Na březích, ale častěji na zpola ponořených kmenech se občas vyhřívají vodní želvy a ze břehu vše pozorují čápi. Biologickou rozmanitost pak doplňují romantické pohledy na staré, často polorozpadlé rybářské chajdy, které slouží během lovu ryb k přenocování. A vedle nich, pod korunami vrb, občas zahlédnete sušící se sítě či vrše, mnohdy ještě s dřevěnými kruhy a výztužemi. Tyto tradiční lovecké nástroje nás opět vracejí do minulých staletí, kdy se podobné způsoby lovu používaly i na našich řekách.
Krásu vnitřní delty můžeme pozorovat jak na sever, tak i na jih od centrálního Sulinského ramene. Každá z těchto oblastí má svá specifika. Na severu můžete po jednom z úzkých kanálů doplout do tradiční vesničky jménem Letea, odkud lze na koňských povozech dohrkotat do stejnojmenného „subtropického“ lesa, nejstaršího chráněného území v Rumunsku, vyhlášeného roku 1938. Kromě starých stromů propletených četnými liánami zde můžete navštívit i písečné přesypy a duny porostlé chvojníkem dvouklasým, známým pro svůj obsah alkaloidu efedrinu. Kromě množství ptáků, plazů a vzácného hmyzu žije v oblasti Letea také asi polovina z celkového počtu přibližně 5000 polodivokých koní obývajících Dunajskou deltu. Jde o směsku zdivočelých místních pracovních plemen koní, s převažující hnědou či černou barvou srsti. Toulají se krajinou, kříží se a vzájemně bojují, přesto však nejsou zcela volní – část z nich se jednou ročně odchytí, nové přírůstky se označkují a vybraní jedinci odeberou. Naskytne-li se vám možnost vidět shánění polodivokých koní, nikdy na to nezapomenete. Žlutavým prachem pronikající paprsky zapadajícího dunajské slunce a drsně pokřikující ošlehaní honáci i vzpínající se koně vytvoří nezapomenutelnou směs adrenalinu, strachu i krásy. V současné době je však vývoz odchycených polodivokých koní komplikován výskytem virové infekční anémie koní i aktivitami ochranářských sdružení. Zvyšující se hustota koňské populace však může v některých oblastech působit problémy, a tak se pracuje na všestranně výhodném řešení pro lidi, koně i krajinu.
Na jih od Sulinského ramene je také mnoho zajímavostí, například rybářská vesnice Caraorman, ve která měla na sklonku socialismu vzniknout sklárna zpracovávající okolní jemnozrnné váté písky. Projekt však zůstal nedokončen, a tak chátrající zbytky továrny i opuštěné dělnické domy obsadili krávy a osli. Celé to místo na okraji vesnice působí tísnivě až děsivě. S podobně opuštěnými megalomanskými projekty se však setkáváme na mnoha místech delty. Je zajímavé pozorovat, jak si stavby postupně podmaňuje příroda. Tato nezdařilá lidská díla sice nejsou zmiňována v turistických průvodcích, ale jejich návštěva stojí za to a zanechá ve vás hluboký dojem.
A konečně – delta, to nejsou jen vegetací zarostlé kanály, ale také písečné černomořské pláže na jejím okraji. Ta nejdelší z nich, téměř panensky nedotčená, je tvořena světlým pískem a táhne se (s menšími přerušeními) dlouhých 30 km mezi ramenem Sulinským a Svatojiřským. Půjdete-li po ní jen pár kilometrů, zůstanete na ní zcela sami – společnost vám budou dělat pouze ptáci. A možná vás na písečném pruhu mezi rákosím a mořem překvapí potulující se krávy, což je zážitek, který vás jinde v Evropě nečeká.
Další články z vydání o Evropských pokladech zde