Itálie kolébka renesance

O původu a povaze renesance bylo už mnoho řečeno i napsáno, ale občas se zdá, že tápeme v základních souvislostech. Všeobecně je známo, že se renesanční kultura (tedy nejen umění) zrodila v Itálii. Ale jak to vlastně bylo…

Vše se vším souvisí a o to těžší je rozhodnout, kam vlastně klást onen učebnicový mezník, vždy tak užitečný pro vymezení úseku historického dění či přímo celé epochy. Pomineme-li vše, co už ve středověku naznačovalo příchod hodnot, jež se měly stát oporou nového slohu (a co historikové umění s jistou nadsázkou též označují za tu či onu „renesanci“), pak musíme hledat okamžik, kdy dosavadní směřování k hodnotám antiky došlo svého naplnění. Kdy ve výtvarném umění došlo, zjednodušeně, k obnovení smyslu pro krásu vezdejšího světa. A to v maximální jednotě, zahrnující jak přiznání k existenci tělesnosti, tak snahu vyjádřit i její místo v prostoru. Namísto mystiky a nezájmu o hmotný svět se ke slovu dostával člověk ve své přirozenosti a jeho radostný pocit z prostředí, v němž žije. Toto směřování lze v rámci sílícího humanismu sledovat v různých zemích západní Evropy a velkou roli zde hrál i přímý kontakt s antickou kulturou, jak tomu bylo na troskách Římské říše, zejména v Itálii a Francii. Zbývalo jen najít vhodné společenské podmínky a pak impuls, jenž by vše odstartoval.
Ony podmínky skýtala zejména sebevědomá, hospodářsky prosperující města, už ze samé podstaty své existence nejvíce nakloněná racionálnímu pohledu na svět, který už nebyl jen „slzavým údolím“, ale vyznačoval se hodnotami, jež už stály za pozornost. V tom vynikala hlavně Florencie… a oním impulzem se stala docela běžná zakázka uměleckého díla.
Šlo o nové dveře pro křtící kapli, baptisterium, před hlavním průčelím místního dómu, už druhé ze dveří plánovaných pro tři strany osmiboké stavby. Vzhledem k významu zakázky byla na dílo vypsána v roce 1401 soutěž, které se zúčastnilo sedm sochařů, většinou zkušených mistrů, jimž byl zadán reliéf na téma Obětování Izáka. Jako vítězný byl tehdy vybrán virtuózní návrh Lorenza Ghibertiho, který spojoval to nejlepší, k čemu tehdy gotické sochařství dospělo: dokonalé pochopení anatomie postav a vyjádření pohybu, a zde, v případě reliéfu, dokonce jejich zasazení do realisticky definovaného prostředí. Pozornost však tehdy upoutal návrh, který se nevyznačoval Ghibertiho virtuozitou, ale v souladu s hrozivým námětem promlouval drsným, až surovým realismem: jeho autorem byl dosud málo známý pětadvacetiletý Filippo Brunelleschi.
V plebejské Florencii, kde „každý mluvil do všeho“, byl průběh soutěže událostí prvního řádu, a tak se stalo, že Brunelleschiho návrh se stal jakýmsi předznamenáním nového slohu a rok 1401 oním „mezníkem“ na prahu 15. stol., po italsku nazývaného quattrocento. I když, popravdě řečeno, daleko větší roli v prezentaci nového slohu v sochařství pak sehrál jeho mladší vrstevník Donatello, zatímco Brunelleschi se zapsal především do dějin architektury – mimo jiné svou lodžií při florentském nalezinci, kde v roce 1419 poprvé formuloval představu architektury komponované na jasném a přehledném principu přímek, kružnic a jednoduchých číselných poměrů, bez pozůstatků středověké spirituality a gotických zdobných prvků, zato se zapojením antických článků a ornamentiky. Ve větším rozsahu pak mohl své představy uskutečnit při přestavbách nebo novostavbách florentských kostelů jako San Lorenzo či Santo Spirito. Zajímavé však byly i paláce, které si šlechtické rodiny nechávaly stavět stále ještě v pevnostním duchu, jak připomínaly jejich vzdorovitě drsné fasády z hrubě otesaných kvádrů, např. u Brunelleschiho obrovského Palazzo Pitti anebo Michelozzova paláce Medici-Ricardi…

Shopping Cart