Přibližně dvacetikilometrový úsek delty Neretvy vytváří zcela svéráznou část chorvatského pobřeží. Na první pohled se jedná o nesmírně úrodné území, vyplněné nepravidelnou mozaikou polí a sadů, mezi nimiž se třpytí říční ramena a zavodňovací kanály. Neretva, s 218 km nejdelší vodní tok, jenž se vlévá do chorvatské části Jadranu, s sebou přináší a ve svém ústí ukládá tolik erodovaného materiálu, že si jako jediná řeka v oblasti vytvořila deltu. Kvůli svému hospodářskému významu je přirovnávána k deltě Nilu, protože také přináší obživu lidem, kteří se v ní usadili. Ještě před 150 lety byla delta Prokletým rájem, jak Chorvaté přezdívali kraji močálů a bažin, z nichž se šířila malárie. O jeho přeměně na hospodářsky využívanou oblast rozhodla v 80. letech 19. století rakouská vláda. Meliorace svedly vodu do dvanácti ramen, z nichž jedno bylo prohloubeno tak, aby jím mohly proplouvat lodě do 20 km vzdáleného Metkoviče. Podobně přispěla k rozvoji delty také úzkokolejná železnice, jež v roce 1885 spojila Metkovič s Mostarem, a tím i s celým vnitrozemím, které tak mohlo odebírat zdejší produkty. Další rozsáhlé meliorační projekty se uskutečnily v druhé polovině minulého století za asistence UNESCO. 
Prokletý ráj se změnil v jednu z nejúrodnějších oblastí Chorvatska. Díky mimořádně dobrým půdním a klimatickým podmínkám se tady sklízí zelenina dvakrát a někdy dokonce třikrát ročně. Daří se tu vinné révě a citrusům, zvláště mandarinkám, také jabloním, broskvoním, fíkovníkům a dokonce i kiwi. Hospodářským účelům ale slouží jen asi čtvrtina rozlohy delty, větší část je chráněna jako jedinečné přírodní území. Tvoří je spletitý propletenec říčních ramen, četných zátočin a tajemných tůní, prorostlý rákosím a keři. Ideální prostředí nabízí asi 250 druhům ptáků, kteří zde hnízdí, přezimují nebo se jen zastavují na cestě ze severu Evropy dál na jih. K nejvzácnějším patří orli a pelikáni. V korytech a jezírcích se mísí říční voda s mořskou. Žije tu spousta ryb. Vyhlášení jsou zdejší úhoři, kteří sem připlouvají ze svého rodiště v Sargasovém moři. Spolu s žábami patří k vyhledávaným specialitám zdejších restaurací. Úhoře nejčastěji udí, žáby smaží obalené v těstíčku. Skvělý je také brudet, guláš z úhoře a žabích stehýnek, výjimečný tím, že je to jediný brudet v Chorvatsku, do něhož se přidává paprika. Přinesli ji sem kdysi maďarští dělníci, kteří stavěli již zmíněnou železnici do Mostaru. K brudetu se podává zvlášť dobrý chleba, pečený pod jakýmsi kamenným zvonem. 
Osídlení Neretvanské delty započalo již dávno před naším letopočtem. Původně zde žili Ilyrové, Řekové tu v místě dnešní obce Vid založili osadu, kterou pak ve 2. st. př. n. l. rozšířili Římané v město Colonia Julia Narona, jež bylo důležitým obchodním a dopravním střediskem. Mělo své lázně, divadlo a Augusteum, chrám k poctě zbožštělého císaře Augusta. V 7. století Naronu vyplenili Avaři a její ruiny postupně mizely pod nánosy písku a bahna, které přinášel proměnlivý tok Neretvy. Na konci 8. století obsadil deltu slovanský kmen Neretvanů, kteří byli uznávanými námořníky a obávanými piráty, jichž se obávali kapitáni obchodních lodí v širokém okolí. Neretvanské knížectví bylo tak silné, že mu Benátská republika platila za průjezd touto částí Jadranu. Pozůstatky Narony poprvé systematicky prozkoumal na přelomu 19. a 20. st. rakouský archeolog Karl Patsch. Archeologické práce se pak rozvíjely zvláště po II. světové válce. Vědci při nich objevili pozůstatky staveb i mnoho předmětů. Některé nálezy, zvláště sochy bohů a císařů, zbraně a šperky vystavuje místní muzeum, ty nejcennější jsou umístěny v Archeologickém muzeu ve Splitu. Přímo ve Vidu nyní vzniká muzeum nové. Některé památky na starověkou Naronu se uchovaly velice svérázným způsobem – zdejší obyvatelé je jednoduše zazdili do svých domů. Zbytky amfor, kamínky z římských mozaikových dlažeb a úlomky sošek lidé v okolí Vidu nacházejí i dnes zcela běžně při práci na polích a zahradách.
Jaroslav Skalický