Když v prosincovém nedělním ránu roku 1941 nastupovali příslušníci amerického válečného námořnictva na paluby lodí zakotvených v námořní základně Pearl Harbor, zdálo se, že to bude další krásný den, jakých se rodí na ostrově Oahu většina. Klidné neuspěchané tempo havajského života a pocit bezpečí vojenské základny daleko od potencionálního nepřítele nevzbuzovaly ani sebemenší náznak ohrožení.
Námořníci ze všech končin USA se rovnali do pravidelných formací a lodní kapely si chystaly nástroje k slavnostnímu nástupu. Všichni se těšili z krásného dne a ani v nejmenším nikomu nepřišlo na mysl, že stovkám z nich se právě odpočítávají poslední minuty jejich života. Když se dvanáct minut před osmou hodinou nad Fordovým ostrovem objevila skupina nízko letících letadel, nikdo to ve frekventované vojenské základně za žádnou hrozbu nepovažoval. Ještě ani ve chvíli, kdy se od letadel oddělily podlouhlé předměty a první letecká torpéda rozrazila hladinu přístavu, nebylo jasné, co se děje. Teprve o pár desítek vteřin později zadunění prvních explozí oznámilo, že jeden z nejproradnějších vojenských skutků novodobé lidské historie právě začal.
Rozpínavé impérium
O útoku na Pearl Harbor se už popsaly tisíce stran. Jen málokterá vojenská akce z druhé světové války je zmapována lépe než tento útok. Přes veškeré dostupné znalosti historici i laikové dodnes žasnou, jak se podařilo zahájit letecký útok v takovém rozsahu, aniž by druhá strana prakticky do poslední minuty neměla o čemkoliv ani tušení. Kolik neuvěřitelných náhod, přehlédnutí a nedůsledností se muselo sejít, aby útočné svazy letadel překvapily jednu z největších flotil světa zakotvenou na jedné z největších vojenských základen Pacifiku? Ve světle pozdějšího vyšetřování a bádání se jeví něco takového téměř jako science fiction.
Spojené státy sledovaly s obavami nárůst vojenské moci Japonského císařství již od roku 1931, kdy japonské jednotky obsadily Mandžusko a zahájily vleklou válku s Čínou. Japonsko bylo důležitým spojencem Ameriky a také důležitým obchodním partnerem. Většina oceli, barevných kovů a ropy putovala do Japonska právě z USA. Na suroviny chudé Japonsko se ale snažilo závislosti na USA zbavit a získat přístup k novým zdrojům v Asii, kterou považovalo za svoji sféru zájmů. Spojené státy sice diplomaticky protestovaly proti japonské agresi v oblasti, ale k výrazné protiakci se neodhodlaly. Koncem 30. let se vztahy začaly rapidně zhoršovat, zvláště po masakru v čínském Nankinu a napadení několika amerických plavidel, ale hlavní efekt, na který Spojené státy stále spoléhaly, byly ekonomické sankce. Teprve v roce 1941 prezident Roosevelt přesunul jádro pacifické flotily ze San Diega do Pearl Harboru na Oahu. Týž rok v létě americká vláda zastavila veškeré dodávky surovin do Japonska včetně ropy a zmrazila japonská aktiva v amerických bankách. To už Japonsko okupovalo s požehnáním Hitlera francouzskou Indočínu a brousilo si zuby na ropná pole v Indonésii. Posledních pár let se většina americké ropy pečlivě uschovávala do nádrží pro případ válečného konfliktu a japonští váleční experti odhadovali, že země má ropy na 18 měsíců války. Za tu dobu se měla obsadit naleziště na Sumatře a Borneu. Aby se však operace zdařila, bylo nutno eliminovat hlavní údernou sílu americké pacifické flotily tak, aby nemohla do bojů v jihovýchodní Asii po významnou dobu zasáhnout. To měl vyřešit jediný mocný úder přímo v srdci Pacifiku.
Yamamotův plán
Plánování supertajné operace se ujal se skupinou svých nejbližších podřízených admirál Isoroku Jamamoto, který vystudoval v USA a vizionářsky tušil, že na oceánech končí éra obřích bitevních lodí, zatímco budoucnost bude patřit mateřským lodím s významnou bombardovací silou na palubě. Koncem listopadu 1941 se podařilo v odlehlé zátoce Hitokappu na jihokurilském ostrově Iturup soustředit naprosto nepozorovaně námořní útočný svaz, jehož jádro tvořilo šest moderních letadlových lodí. Dne 26. 11. vyplula flotila 31 lodí pod velením admirála Naguma za přísně utajených podmínek směrem k Havajským ostrovům. Lodě pluly málo frekventovanou částí Pacifiku, po celou plavbu byl nařízen absolutní rádiový klid, přísně se dodržovala pravidla zatemnění a do moře se nesměly vyhazovat žádné odpadky. Konvoj doprovázelo osm cisternových lodí naplněných tou nejkvalitnější naftou, aby kouřová stopa flotily byla co nejmenší. Je zajímavé, že právě rádiový klid vzbudil podezření americké odposlechové služby, která začala během několika posledních listopadových dnů postrádat volací znaky hlavních japonských letadlových lodí. Zpráva se dokonce dostala až na stůl velitele tichomořské flotily admirála Kimmela, ale představa, že Japonci chystají něco jako nepozorovaný přepad základen na Havajských ostrovech, nenapadla ani admirála, ani jeho podřízen…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Havaj