Od hotelu v osadě Healy vyrážíme brzo ráno. Je to nezbytné, protože tam, kam směřujeme, je nejlepší jet právě takto časně. Před týdnem jsme měli štěstí, když se nám podařilo zarezervovat úplně první autobus dnešního dne a musíme ještě stihnout potvrdit svoje místa v předepsané době před odjezdem. Stará poučka ze safari říká, že co člověk nespatří do deseti hodin ráno, to už neuvidí. V rozlehlé divočině národního parku Denali to platí dvojnásob.
Návštěva národního parku Denali je poněkud specifická. Třetí největší národní park USA je se svými 24 000 km² větší než Morava. Pohledem na mapu však zjistíme, že je v něm jedna jediná komunikace, která končí kdesi uprostřed divočiny. Žádný pohodlný „drive in“, jak jsme zvyklí z jiných parků v „dolních 48“. Navíc je Denali Park Road z větší části štěrkovou cestou vinoucí se přes několik hřebenů a ledovcových řek. V hlavní letní sezoně mohou obvykle soukromá vozidla dojet až na konec zpevněné silnice u řeky Savage, asi 25 km od brány parku. Kdo chce putovat po zbývající štěrkové části, musí využít zdejších autobusů, které neprovozuje parková správa, ale smluvní společnost patřící místní indiánské komunitě.
Celá cesta je dlouhá necelých 150 km a končí ve staré zlatokopecké osadě Kantishna, kde stojí několik soukromých ubytovacích zařízení. Nejoblíbenější trasa je o něco kratší a končí u Eielsonova návštěvnického centra asi 106 km od brány parku. Právě odsud se totiž naskýtá krásný pohled na nejvyšší horu Severní Ameriky Denali. Není tomu tak ale vždycky, počasí je v Aljašských horách nevyzpytatelné, a tak lze mohutnou horu vidět v průměru jen dva dny ze tří. Zhruba třetina návštěvníků Denali na vlastní oči neuvidí a musí vzít za vděk nahlédnutím do dalekohledu, před který někteří z vtipných rangerů návštěvnického centra umísťují pohlednici se zasněženým vrcholkem.
Žádná pohlednice však nemůže nahradit reálný pohled na horu. Její majestátnost je víc než samozřejmá. Denali se totiž vypíná o 2000 m výš než okolní vrcholy Aljašských hor. Není divu, že její jméno znamená v jazyce místních Athabasků „Vysoká“. Poslední století však hora existovala pod jiným názvem. V roce 1896 se v jejím okolí pohyboval zlatokop z Ohia William Dickey. Když se dozvěděl, že jeho krajan a jmenovec William McKinley kandiduje na prezidenta, nazval horu jeho jménem. McKinley volby vyhrál, název se mezi bělošskými přistěhovalci ujal a dostal se i do oficiálních map. Původní obyvatelstvo ale zatvrzele používalo originální jméno a velmi rozumně argumentovalo: Proč by se měla nejvyšší hora Ameriky nazývat podle člověka, který na Aljašku nikdy ani nezavítal? Už v roce 1975 požádaly aljašské úřady o návrat k původnímu jménu, ale návrh zablokovali v Kongresu vlastenečtí reprezentanti z Ohia. Teprve v roce 2015 prezident Barrack Obama při své oficiální návštěvě Aljašky slavnostně vyhlásil návrat k původnímu názvu.
S koblihami na vrchol
Denali má dva vrcholy, vyšší jižní (6190 m n. m.) a nižší severní (5934 m n. m.). Vzhledem k odlehlé poloze a zeměpisné šířce je výstup náročným podnikem. Přesto se o zdolání Denali lidé pokoušeli již od počátku 20. stol. Jejím prvním vyzývatelem se stal v roce 1902 člen americké geologické expedice Alfred Brooks. Podařilo se mu vystoupat sice jen do výše 2300 m, ale byl patrně prvním bělochem, který vůbec na horu vstoupil. Druhý pokus provedl o rok později okresní soudce z Fairbanksu James Wickersham. Jeho skupina si ale vybrala obtížnou cestu, v 3000 m narazila na kolmou stěnu a musela se vrátit. Téhož roku na konci léta se o prvovýstup pokusil člen několika polárních expedic, doktor Frederick Cook, ten, který se bude o pár let později domáhat titulu prvního dobyvatele severního pólu. Cook s pěti dalšími muži učinil několik pokusů o výstup na vrchol, ale ani jeden nebyl úspěšný. Podařilo se jim však horu obejít a zdejší divočinou ušli neuvěřitelných 1600 km. Cook se s další skupinou k Denali vrátil v roce 1906. Celé léto tehdy strávili mapováním hory a neúspěšným hledáním vhodné cesty k vrcholu. V září, v době, kdy už se expedice vracela k pobřeží, se Cook otočil a ještě s jedním členem výpravy vyrazil k poslednímu zoufalému pokusu. Když se po 12 dnech vrátili, oznámili, že dosáhli vrcholu. Ostatní členové okamžitě pojali podezření, že něco takového bylo z daného místa v daném čase nepravděpodobné. Jak se později prokázalo, stejně jako v případě severního pólu si Cook celou věc vymyslel.
Vrcholu nakonec dosáhla skupina čtyř místních starousedlíků z Fairbanksu. Vytvořili si základní tábor ve výšce asi 3000 m a odtud v březnu 1910 vyrazili k závěrečnému výstupu s termoskou horké čokolády, čtyřmi koblihami a čtyřmetrovou tyčí. Dva z nich opravdu dosáhli severního vrcholu, kde tyč vztyčili, a vrátili se do základního tábora. Vzhledem k tomu, že cestu tam i zpět zvládli za pouhých 18 hodin, i jejich pokus vzbudil podezření. Když však v roce 1913 dosáhla úspěšná expedice vyššího jižního vrcholu a definitivně tak pokořila horu, její účastníci dalekohledem objevili tyč stojící nedaleko severního vrcholu. Tuto poslední skupinu vedl anglikánský pastor a nadšený alpinista Hudson Stuck spolu s místním psovodem a zálesákem Harrym Karstensem a dalšími dvěma muži. Harry Karstens se stal později prvním superintendantem národního parku…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Aljaška