Knížectví a posléze vévodství anhaltsko-desavské neoplývalo v půlce osmnáctého století zrovna velkým územím. Po staletí se v rámci dědictví dělilo a dělilo, až z něj zůstala zemička jako dlaň kolem Labe a Muldy, s Desavou coby hlavním sídlem. Ale i na malé ploše mohou vzniknout velké věci, když se sejdou správní lidé ve správné době na správném místě.
Hlavní postavy jsou dvě. Leopold III. Friedrich Franz, řečený kníže Franz nebo tatíček Franz, se stal knížetem anhaltsko-desavským už v 11 letech. Než dosáhl plnoletosti, vládl za něj jako poručník jeho strýc, ale jakmile mu bylo 18, ujal se vlády sám. Psal se tehdy rok 1758. O čtyři roky starší Friedrich Wilhelm von Erdmannsdorff, architekt a teoretik umění, byl Franzovým přítelem a také rádcem v uměleckých záležitostech. Společně podnikli tři kavalírské cesty po Evropě, které je opakovaně zavedly do Anglie, ale také do Francie, Itálie a dalších zemí. Místo – skoro celé historické území anhaltsko-desavského knížectví, 142 km2 na levém břehu Labe v oblasti, kde se do něj vlévá Mulda, od Großkühnau (dnes část města Dessau-Roßlau) na západě po Rehsen na východě. Doba – éra osvícenství, v tomto případě od roku 1764 vlastně až do Franzovy smrti o 53 let později. A výsledek? Zahradní říše Desava–Wörlitz, jak zní název památky zapsané roku 2000 na seznam Světového dědictví UNESCO.
Další logická otázka zní: Proč? Co je zrovna tady tak jedinečné, že si to zaslouží místo na prestižním seznamu? Stručně řečeno, zahradní říše je vynikajícím příkladem uplatnění filozofických zásad osvícenství při úpravách krajiny, v níž se umění, vzdělání a hospodářství snoubí do jednoho harmonického celku. Park ve Wörlitzu, který se začal budovat právě ve zmíněném roce 1764, je prvním krajinářským parkem anglického typu v kontinentální Evropě. Postupným zakládáním a optickým i funkčním propojováním dalších parků vznikla nakonec parková krajina, která je v evropském měřítku zcela jedinečná. Její tvůrci při tom nekopírovali pouze vzory odjinud, nýbrž se snažili o syntézu nejrůznějších druhů umění do nového celku překračujícího původní inspirační zdroje. Novinkou, která představuje jeden z určujících rysů zahradní říše, je pak silná pedagogizace parkové krajiny – využití prostředí jako výchovného prvku. Budovy a parky byly volně přístupné, návštěvníky seznamovaly se vzácnými rostlinami, předváděly jim třeba literaturou inspirované zahradní scény i celé krajiny. Své místo v parkové krajině mělo ale také zemědělství jako ekonomický základ života tehdejší společnosti. Dokonce se tu záměrně předváděly v praxi nové zemědělské metody zavedené podle anglického vzoru.
Když se mluví o zahradní říši, zmiňuje se na prvním místě vždy Wörlitz. Možná, že je to vůči dalším místům trochu nespravedlivé, nicméně Franzovo „zkrášlování země“ zde opravdu dosáhlo svého nejvyššího vyjádření. Přesně podle knížecího kréda „k hezkému patří užitečné“ tady všechno souvisí se vším. Zámecké stavby, jednotlivá umělecká díla, chrámky, ostrovy, umělé zříceniny, ke dvaceti rozmanitým mostům přes kanály propojující tři jezera, pečlivě vybrané a ošetřované stromy v kombinaci s loukami i políčky, to vše je součástí jednoho celku. Park se dá obejít „suchou nohou“, ale v takovém případě je třeba počítat minimálně s 8–10 km chůze a velkou porcí času. Pokud chcete během jednoho dne navštívit třeba i další park nebo absolvovat prohlídku některého ze zámků, vyplatí se využít přívoz, který vás za půl eura převeze přes Wörlitzer See od někdejší synagogy k soše Venuše vystupující z lázně, od níž se můžete přímo vydat do nejzajímavější a nejrůznějšími stavbami a uměleckými díly nejnaplněnější severozápadní části parku. Stojí tu také po vlastním zámku na jižním břehu jezera největší stavba v celém areálu, letohrádek Gotický dům postavený především ve stylu tudorovské gotiky, ale odrážející i některé další architektonické vzory. Je v něm vystavena část Franzových uměleckých sbírek, ale místo je zajímavé i z jiných důvodů. Původně zde bydlel dvorní zahradník Johann Leopold Schoch, jehož jméno je v parku velmi časté – je tu Schochův ostrov, Schochova zahrada a kousek od Gotického domu i jeho náhrobek. Zhruba od roku 1782 byl však letohrádek také velmi soukromým útočištěm samotného knížete, který tu žil se zahradníkovou dcerou Luisou, s níž měl posléze tři děti a kterou nechal nakonec i s dětmi povýšit do šlechtického stavu, takže se psali von Beringer. (Romantický opar příběh…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Německo – památky UNESCO