Veřejné lázně zaujímaly v životě starověkých Římanů veledůležité místo. „Thermae“ postavené státem či místními úřady i „balneae“ vybudované a provozované soukromníky byly od rána do setmění zaplněny množstvím lidí všech tříd a sociálního postavení, kteří tam za drobný peníz trávili dlouhé hodiny nejen osobní hygienou a péčí o své tělo, ale často také různými obchodními jednáními a navazováním společenských kontaktů.
V období na konci raného a začátku pozdního císařství dostal Řím během necelých sto let hned dva obrovské císařské lázeňské komplexy vyzdobené množstvím uměleckých děl a svou nabídkou přesahující rámec pouhých lázní. Moderní terminologií šlo spíše o jakási centra volného času. Nejprve zahájil císař Septimius Severus v jižní části města stavbu, kterou v roce 216 otevřel jeho nejstarší syn a nástupce Antoninus známý pod přezdívkou Caracalla, jehož jméno nesou lázně, resp. jejich ruiny dodnes. Po svém návratu ze severoafrického tažení do Říma v roce 298 či 299 nařídil císař Maximián stavbu dalších veřejných lázní na severovýchodě města, v rovinaté části mezi Quirinalem a Viminalem, které zasvětil svému spolucísaři Diokleciánovi, známému zejména krutým pronásledováním křesťanů, jehož označuje za svého „bratra“. Z dochovaného dedikačního nápisu je známo, že Maximián vykoupil mnoho budov, aby mohlo být postaveno toto obrovské dílo (pro tanti operis magnitudine) vybavené všemi druhy výzdoby (omni cultu perfectas). Navzdory tomu sice jeho lázně nebyly vybaveny tak luxusně jako Caracallovy, zato však byly větší. Komplex vystavěný za pouhých osm let na ploše více než 13 ha měl kapacitu zhruba 3500 návštěvníků a byl zdaleka největšími lázněmi ve městě. A ještě jednou ocitujme dedikační nápis, který byl zřejmě zhotoven několikrát a umístěn na několika různých místech: Dioklecián a Maximián jako augusti seniores společně s augusti Konstantiem a Galeriem a caesares Severem a Maximinem věnovali Diokleciánovy lázně suis Romanis – svým Římanům.
Uspořádání lázní odpovídalo modelu, který se začal všeobecně používat v Trajánově době. V centrální ose stály za sebou hlavní síně – frigidarium (studená lázeň), tepidarium (teplá lázeň) a calidarium (horká lázeň), kolem byly symetricky rozmístěny všechny další místnosti. Po stranách frigidaria byla dvě nekrytá gymnasia, ke calidariu zase přiléhaly dvě osmiboké síně, původně zřejmě menší frigidaria, z nichž jedna se ve 20. stol. využívala až do 80. let jako planetárium. Celý komplex sloužil svému účelu až skoro do poloviny 6. stol. Pak ale začaly Diokleciánovy lázně chátrat, a jak se středověký Řím oproti tomu antickému výrazně zmenšil, ocitly se příliš daleko od centra města na to, aby někoho vůbec zajímaly. To se změnilo až v 16. stol., kdy se různí známí umělci včetně např. Bramanteho nebo Peruzziho začali zabývat myšlenkou nového využití polorozpadlého komplexu. Ve stejné době se o Diokleciánovy lázně zajímal také sicilský kněz Antonio Lo Duca, který na základě zjevení pociťoval značnou touhu přestavět velkou bazilikální síň lázní v kostel na počest Madony sedmi andělů. I on ale narazil na zásadní odpůrce podobných myšl…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Řím