S Posázavím je to obdobné jako třeba s Povltavím, Pojizeřím či Pošumavím – také jde o notoricky známou oblast, která však vůči svému okolí není přesně vymezena. Rozprostřena kolem toku Sázavy propojuje Středočeskou pahorkatinu s Českomoravskou vrchovinou a zejména na jihu a jihozápadě není úplně zřejmé, kam až vlastně sahá, jaké podoblasti se k ní mohou počítat. Ne, že by na tom zase tolik záleželo, tyto nejasnosti řeší hlavně vydavatelé turistických průvodců a map. Pokud se map budeme držet, zjistíme, že jednoznačné není ani členění Posázaví na Dolní, Střední a Horní. Rozhraní mezi Dolním a Středním Posázavím bývá nejčastěji zobrazováno západně od Kácova, zatímco Horní Posázaví mapy situují východně od Světlé nad Sázavou. Většina článků v tomto čísle směřuje do Dolního Posázaví, mírně rozšířeného o některé atraktivní cíle na Benešovsku a Podblanicku.
Krajinu Dolního Posázaví můžeme v celku popsat jako členitou pahorkatinu, která někde nabývá až charakteru vrchoviny. S jejím poklidným rázem, jenž na první pohled nenapovídá nic o pestré geologické skladbě zdejšího podloží, je v ostrém kontrastu krajinné drama údolí Sázavy, na jehož romanticky laděné modelaci si dala příroda hodně záležet.
Sázava, naše pátá nejdelší řeka, pramení ve Žďárských vrších poblíž rybníku Velké Dářko, jímž protéká a vydává se na dvousetkilometrovou pouť, aby na jejím konci u Davle spojila svou vodu s Vltavou ve vzdutí vodní nádrže Vrané. Na území Dolního Posázaví se přitom dostává v polovině celkové délky toku, potom co ji za Zručí nad Sázavou posílí nejdelší a nejvodnatější přítok Želivka. Zprvu teče mírným proudem, širokým údolím se proplétá četnými zaklesnutými meandry, z nichž ten u obce Samopše, jemuž se říká Přívlacká mušle, patří k nejpůsobivějším útvarům tohoto druhu, jaké lze u nás vidět. Když jím vodáci proplouvají, dostávají se po třech kilometrech do místa, kam by pěšky došli za několik minut – na druhou stranu šíje široké pouhých 170 metrů.
Za Týncem nad Sázavou se dosud poklidná řeka rozeběhne do úzkého lesnatého údolí, jež je v širokých obloucích zahloubeno v žulách a v odolných horninách zlatonosného tzv. jílovského pásma. Protéká místy značně kamenitým řečištěm, kde si s gustem zadivočí v peřejích, a zklidní se až několik kilometrů před soutokem s Vltavou. Soutok je pak místem, které může nabídnout názorné vysvětlení, proč se Sázavě přezdívá Zlatá řeka. Za určitých podmínek, hlavně za silnějších dešťů, tu bývá patrné zlatavé zabarvení říční vody, způsobené unášeným kalem ze světlých jílovitých půd. Není ale úplně vyloučeno, že vznik této přezdívky, rozšířené hlavně mezi trampy, bral v potaz i zdejší mnohasetletou tradici dobývání zlatého kovu, který v údolí zřejmě získávali rýžováním již Keltové. K sedimentům se váže i oficiální název Sázava, jehož původ ukazuje až k praslovanštině, k výrazu sadja-ti aneb „sázet, usazovat“. Lze jej tedy vyložit jako „řeku, přinášející množství nánosů“.
V naší zemi nenajdeme oblast, jež by byla tolik velebena v souvislosti s romantikou, jako je tomu v případě Dolního Posázaví. Začalo to již v období přibližně před sto lety, kdy se v obecném povědomí šířily zprávy o nádherných přírodních sceneriích v dosud málo navštěvovaném údolí Sázavy. Tuto turisty opomíjenou krajinu, byť nepříliš vzdálenou od hlavního města, tehdy objevovaly skupiny převážně mladých lidí, prvních trampů. Přiváděla je sem nejen touha po úniku z konvencemi sešněrovaného městského prostředí a po pobytu ve volné přírodě, ale i touha po dobrodružství, jež by souznělo s romantickými popisy divočiny, které hltali na stránkách populárních románů z amerického Divokého západu. Posázaví se ukázalo být k těmto tužbám hodně vstřícné, a tak rychle přibývalo vyznavačů trampingu, kteří se k němu opakovaně vraceli. Přibývalo i trampských osad, jejichž některá jména jako třeba Arizona, Dawson nebo Toronto rovněž svědčila o náklonnosti, jakou osadníci chovali ke světu za Velkou louží. Tahle „westernová“ romantika, v něčem až dětinská, měla význam i v tom, že svým způsobem dokázala mnoha lidem alespoň zčásti vynahradit nemožnost cestovat za exotikou. A to nejen mezi válkami, ale i později za socialismu, kdy překážkou už nebyly finance, ale politika.
V Dolním Posázaví se z řad trampů etablovali i první vodáci, kteří potom ještě do začátku 2. sv. války měli to štěstí, že mohli na řece sledovat své předchůdce, party vorařů, plavících kmeny vytěženého dřeva do Prahy. Postupný zánik tohoto významného, ale nebezpečného řemesla, provozovaného po několik staletí na trase sahající proti proudu až ke Světlé nad Sázavou, ovlivnily především levnější železniční doprava a dokončení přehrady ve Vraném nad Vltavou.
Když je dostatek vody, Sázavu lze sjíždět od Žďáru nad Sázavou, tedy téměř v celé její délce. Hned v prvních desítkách kilometrů se vodáci mohou těšit z řady krajinově i vodácky atraktivních úseků, mezi nimiž jsou obzvlášť ceněny pověstné peřeje Stvořidla na úpatí vrchu Melechova. Zdaleka nejpopulárnější je však „sázavská klasika“ aneb plavba závěrečným šestnáctikilometrovým úsekem toku mezi Týncem nad Sázavou a Pikovicemi. Není pro úplné začátečníky, některá místa v peřejích jsou za vyššího stavu vody zrádná, o to silnější zážitky si ale při zachování opatrnosti odtud mohou vodáci odnést. Míra zažité romantiky je přitom samozřejmě závislá na počtu lodí v plavební trase – zvláště v létě bývá za vhodných podmínek na řece doslova nával.
Dolní Posázaví se těší velké oblibě nejen v komunitě trampů a vodáků, ale velice populární je i mezi pěšími turisty. Lze tady obdivovat spoustu nádherných přírodních zákoutí, většinou dobře dostupných značenými chodníky v čele s dnes již legendární Posázavskou stezkou. Přehlédnout zdejší krajinu umožňuje množství vyhlídek i několik rozhleden, z nichž ta nejznámější se tyčí na Velkém Blaníku. Určitě se ale vyplatí navštívit i všechny ostatní, například méně známou rozhlednu na temeni kopce Pepř poblíž Jílového, odkud se otevírá mimo jiné neotřelý výhled přes Prahu až k Českému středohoří. Oblast není skoupá ani na zajímavé stavební památky, ať už to jsou kostely, zámky, hrady či romantické hradní zříceniny. A z nabídky turistických zajímavostí je rovněž nutné připomenout několik muzeí i významné památky technické – především železniční viadukt Žampach a zpřístupněné štoly bývalých zlatých dolů.
Značná část krajiny Dolního Posázaví se nachází pod ochranou přírodních parků Střed Čech a Hornopožárský les. V jejich hranicích je vytyčeno několik maloplošně chráněných území, z nichž nejznámější je národní přírodní památka Medník. Navzdory ochraně teď ráz této lokality i ráz jejího neméně půvabného okolí ohrožuje zamýšlená stavba přemostění Sázavy pro dálnici D3, o níž ale ještě není definitivně rozhodnuto. Jak už bylo uvedeno, oblast Dolního Posázaví bývá hodně spojována s romantikou. Mnohem méně se však připomíná, že právě touha po splynutí s romantickým prostředím paradoxně toto prostředí také značně narušila – především jen málokde jinde vídanou koncentrací chat v některých lokalitách. Na druhou stranu se nelze zas tak divit, jelikož mnozí jejich majitelé by tenhle kraj nevyměnili ani za Aljašku. Sázava prostě pořád čaruje.