Rakušané se rádi baví, o tom není pochyb. Jako záminka k uvolnění, popíjení a tancování jim poslouží kterékoli roční období. V zimě jsou plesy, na jaře lyžování, v létě lidové oslavy, na podzim vinobraní. A to jsem neuvedla zdaleka všechno. Pojďme se teď společně podívat podrobněji na některé půvabné svátky a oslavy v Dolním Rakousku.
Mnoho zajímavých slavností a událostí je v Rakousku pořád ještě spojeno s náboženskými svátky, které se u nás z různých důvodů víceméně vytratily. Čím dál od měst, tím víc se tradičním oslavám a lidovým zvykům daří. Dolní Rakousko jako katolický venkov bez početnější městské populace je v tom ukázkovým příkladem.
Jako první můžeme připomenout Fasching čili masopust, označovaný též jako Karneval, fünfte Jahreszeit (páté roční období) nebo närrisches Treiben (bláznivý ruch, čas bláznů). Už z těchto pojmenování je zřejmé, že jde o období, které se vymyká z ustáleného pořádku a kdy je dovoleno skoro vše. Karnevalovému období, které začíná na Tři krále a končí v úterý před Popeleční středou a velikonočním půstem, se v Rakousku stále přikládá velký význam. Dokládá to i nedávný průzkum, podle kterého slaví v nějaké podobě masopust polovina Rakušanů, 20 % lidí se každoročně účastní masopustního průvodu, 17 % se převléká do masek a asi 15 % jde na Faschingsgschnas, jakýsi maškarní bál pro dospělé. Statistiky kazí pouze velkoměsto Vídeň, kde se „času bláznů“ oddává „jen“ 39 % dotázaných.
Masopust má svůj původ v pohanském vyhánění zimy a vítání jara, je to jakýsi boj dobra proti zlu, který se proměnil v zábavu, nevázanost a konzumaci velkého množství koblih (Krapfen). Zajímavostí jsou Fasnachtumzüge, maškarní průvody pestrobarevných kostýmů. Největší dolnorakouský průvod se koná v Mödlingu u Vídně, kde vedle sebe pochodují masky v krojích, dechovka a lidé převlečení třeba za gumové medvídky. Pozoruhodný je třeba i průvod v Tullnu, při němž masky vyvolávají tradiční Narrenruf (výkřík bláznů) „Tulli Tulli“.
Pro nás je trochu zvláštní představa úředníka převlečeného za šaška nebo důchodkyně v masce Pipi Dlouhé punčochy, k rakouským masopustům to však patří. Jako malá jsem záviděla mamince, když šla jako československá velvyslankyně ve Vídni na maškarní ples převlečená za Marii Antoinettu. Vyvrcholením celého masopustu je Faschingsdienstag, úterý před Popeleční středou, kdy se převléknou do masek skoro všechny děti školou povinné a teenageři.
Druhou rakouskou zajímavostí jsou Wallfahrten neboli poutě. U nás si dnes pod pojmem „pouť“ představíme většinou jarmark, střelnice a kolotoče, v Rakousku se ale stále ještě putuje jako v časech Boženy Němcové s křížem v ruce, přičemž jediné, co si během pouti koupíte, je svatý obrázek. Pro většinu poutníků má cesta náboženský rozměr, ale od té doby, co začaly poutě zažívat jakousi renesanci, účastní se jich někteří lidé také čistě z turistických důvodů, aby překonali sami sebe, vyčistili si hlavu a odpočinuli si.
Nejdůležitějším rakouským poutním místem je nádherná bazilika zasazená do malebného prostředí štýrské vesničky Mariazell nedaleko dolnorakouské hranice. Z Dolního Rakouska, kde mají poutě dlouhou tradici, vede do Mariazellu nejstarší poutní cesta Via Sacra dlouhá 125 km nebo třeba Wallfahrerweg 06 o délce 110 km. Obě trasy procházejí úchvatnou přírodou. Pohled na ni umožňuje každému poutníkovi, aby v stresu a shonu moderního života našel sám sebe. Nazpět se mohou poutníci vrátit rozkošným úzkorozchodným vláčkem dolnorakouské dráhy Mariazellerbahn, který jezdí podél prvních alpských vrcholků a nabízí krásné výhledy do okolní krajiny.
Důkazem, že v Rakousku se na pouť vydává kdokoli, je má sestra, která kdysi jako studentka dolnorakouského gymnázia jednou absolvovala pouť k bazilice v Mariazellu, byť z poněkud netradičních důvodů. Podle jejích slov se studenti účastnili každoročně pořádané pouti proto, aby nemuseli pár dnů chodit do školy a mohli se někde společně opít. Z místa školy do Mariazellu šla sestra s kolektivem stejně motivovaných spolužáků čtyři dny. Denně ušli asi 30 km po lehčí poutní trase, nohy jim zdobily puchýře a noci trávili ve spacákách ve vesnických sportovních halách, kde se na nějaké rozjímání nedalo ani pomyslet. Pár lidí si každý den poplakalo, pár to uprostřed túry vzdalo. Po příchodu do Mariazellu následovala návštěva bohoslužby ve slavné bazilice, pak se nasedlo na vlak a za dvě hodiny byli všichni tam, odkud vyšli. Podruhé se už sestra neúčastnila.
Jiný pohled na věc nabízí má dolnorakouská přítelkyně, která šla pěšky po svatojakubské poutní cestě z vesničky Pressbaum v Dolním Rakousku do Salcburku. Její pohnutky nebyly náboženské, nýbrž turistické. Chtěla si zasportovat a být jenom sama se sebou. Během pouti musela překonávat různé překážky, ale dodnes v typicky rakouské psychoreflexi tvrdí, že ji tato pouť posunula dál ve vnímání sama sebe.
Další rakouskou událostí je Sonnwendfeier, oslava slunovratu, která se koná v nejkra