Hlavní město současné Irské republiky se může pochlubit kořeny sahajícími nazpět téměř dvě tisíciletí. Funkci nejvýznamnějšího irského sídla, kterou si s částečnou výjimkou severního cípu ostrova udržel dodnes, převzal Dublin někdy v raném středověku od mýty opředené Tary, jejíž pozůstatky jsou stále ještě k vidění přibližně 50 km od dnešní irské metropole.

Jména irských vesnic a měst jsou většinou poangličtěnými, fonetickými přepisy jejich původních (a úředně stále existujících) irských názvů. Výjimkou z tohoto pravidla není ani Dublin, přestože jeho oficiální irské jméno Baile Átha Cliath nemá s „Dublinem“ na první pohled nic společného. Jaký je tedy původ těchto dvou názvů, z nichž jeden odkazuje k „černé tůni“ a druhý označuje „město u haťového brodu“? A byl Dublin v dějinách pro své obyvatele častěji bezednou a nebezpečnou tůní nebo spolehlivým brodem?

Názvem Dublin, či Dubh Linn, tedy „černou tůní“, bylo označováno vikingské sídliště, jehož historie možná sahá až do éry před naším letopočtem. Jeho existenci každopádně dosvědčuje již Ptolemaios kolem roku 140 n. l., který jej však znal pod jménem Eblana. Irský název Baile Átha Cliath, jenž se nechal inspirovat existencí haťového brodu, podle všeho patřil od 10. století jinému sídlu v těsné blízkosti původního města Vikingů. Dnešní Dublin tak ve svém názvu kombinuje oba tyto odkazy – přebírá přitom poangličtěnou verzi prvého a původní irskou verzi druhého. Symbolika těchto dvou názvů jakoby přitom bezděky odkazovala k jakési historické obojakosti města, jež bylo odedávna sídlem zahraničních kolonizátorů, kteří nicméně dokázali zásadní měrou přispívat k jeho rozvoji, ale také hlavním střediskem irského národa a svědkem jeho emancipačních snah.

Když byla v roce 1171 odstartována anglonormanská invaze do Irska, která se na několik příštích století omezila v podstatě pouze na Dublin a jeho blízké okolí (tzv. Pale, česky Koloví), usadilo se ve městě mnoho anglických a velšských osadníků. Jak dosvědčují dvě historické události, jejich soužití s místními obyvateli nebylo vždy jednoduché. Na Velikonoce roku 1209 došlo v prostoru dnešní dublinské čtvrti Ranelagh k masakru několika set novousedlíků z Bristolu. Na svědomí ho měl jeden z irských klanů. V 15. století byl odsouhlasen zákon, na jehož základě se museli všichni dublinští obyvatelé irského původu vystěhovat na předměstí, které od té doby nese název Irishtown.

Postupné ovládnutí větší části Irska tudorovci v 16. století sice znamenalo pro starousedlíky v Dublinu a okolí větší bezpečnost, zároveň však přineslo konflikty s monarchií kvůli daním, ale také kvůli náboženství – během vlády tudorovců získala v Británii hlavní slovo anglikánská církev, zatímco většina starousedlíků se hlásila ke katolicismu. Náboženské rozdíly pak měly zůstat jedním z hlavních identifikačních znaků krvavých konfliktů, které Irsko, a především jeho severní část, sužovaly ještě ve 20. století.

V 17. století se město těšilo značnému rozmachu, z kterého však těžili téměř výhradně protestantští novousedlíci, jejichž vliv byl posilován diskriminační legislativou. Přesto se odhaduje, že Dublin byl v té době druhým největším městem britského impéria hned po Londýnu. Není divu, že latinskou devízou tohoto historického města-kolonie, které bylo zdrojem hospodářského růstu, ale také potenciálním semeništěm vzpoury, bylo a dodnes zůstalo nepříliš inspirativní rčení Obedientia civium urbis felicitas – Poslušnost občanů je štěstím města.

Ani Dublinu se nevyhnula rozsáhlá asanace, která jej zbavila jeho historického půdorysu a nahradila ho širokými výstavnými ulicemi, lemovanými více či méně uniformními fasádami měšťanských domů. Zbytky středověkého půvabu, který zejména v kontextu ostatních částí města působí velmi osvěžujícím dojmem, lze přitom dodnes najít ve čtvrti zvané Temple Bar, kterou na jedné straně odděluje od zbytku města široká Dame Street a na druhé straně řeka Liffey. Než se do Temple Baru vrátíme, zastavme se na okamžik na jejím břehu.

Řeka Liffey nemůže svou šířkou ani půvabem (v tomto směru ji nepochybně předstihuje Grand Canal, protínající jižní část města) konkurovat většině řek evropských velkoměst. Dublin se dokonce po vzoru mnohých středověkých sídlišť obrátil během svého rozvoje k řece zády, a to doslova – zatímco úpravné fasády nábřežních domů byly otočeny do ulice, přes řeku na sebe hleděly jen jejich zadní trakty. Dokud hrabě z Ormonde nenařídil v 17. století změnu tohoto stavu zákonem, sloužila řeka spíše jako žumpa. Při průtoku městem svírají Liffey vysoká kamenná nábřeží, která spíše než chodcům přejí automobilové dopravě. Řeka je navíc vystavena působení mořského odlivu, který ji dokáže za několik okamžiků proměnit v blátivou stoku. Dokonce i slavná irská folková skupina The Dubliners, kterou jistě nikdo nemůže nařknout ze záměrné zlomyslnosti, přirovnává v refrénu jedné své jízlivější písničky její vody k „mastnému slizu“ a prorokuje den, kdy řeka zbytní natolik, že tradiční „plavání v Liffey“, které je každoroční dublinskou atrakcí, brzy nahradí obyčejná „procházka“. Přesto je Liffey pro stavebně i dopravně velmi zahuštěný střed města výrazným a vítaným oživením a málokterá pohlednice Dublinu se bez ní obejde.

Kromě funkce estetické s uvozovkami i bez nich zastává Liffey v životě města ještě jednu důležitou roli – tvoří totiž přirozenou a přehlednou hranici mezi severní a jižní částí metropole. Jih města přitom bývá obecně považován za domov lépe situovaných Dubliňanů, přinejmenším od dob, kdy hrabě z Kildare na otázku, proč svou novou rezidenci bud