Hrdina Lermontovovy poemy Novic, gruzínsky „Mcyri“, vězněný ve zdech jakéhosi kláštera, by „ráj i věčnost“ vyměnil za pár chvil „uprostřed krutých temných skal, kde dětství v hrách jsem provejskal“. Příběh mladíka zmírajícího touhou po svobodě patří k nejslavnějším dílům literárního romantismu.
Příběh je to zčásti pravdivý a onen klášter jsme už letmo zmínili v jednom z předchozích článků. Stojí na okraji skalnatého horského hřbetu nad soutokem Kury s řekou Aragvi a jmenuje se Džvari neboli Kříž. Také již víme, že ve vývoji gruzínské architektury jde o jednu z klíčových památek, k níž zmíněný příběh představuje jen jakési přilepšení.
Klášterní chrám mezi sporými zbytky dávno zaniklých budov konventu je příkladem obdivuhodného zakomponování architektury do přírodního rámce. Není divu, že patří do trojice staveb zapsaných od roku 1994 na seznamu Světového dědictví UNESCO jako „historické památky Mcchety“. Svatá Nino, legendární šiřitelka křesťanství v Gruzii, zde na počátku 4. stol. vztyčila na místě pohanské svatyně prostý dřevěný kříž. Údajně byl obdařen čarovnou mocí a v jeho dosahu se děly zázraky, takže na vrcholek hory přicházeli poutníci z celého Zakavkazska. Někdy kolem roku 545 zde král Guaram I. dal postavit malý kostelík, který jeho syn Stepanoz I. mezi lety 590 a 605 nahradil dnešním chrámem, ale původní malou stavbu zachoval při jeho severním průčelí.
I novostavba byla zasvěcena památce sv. Kříže a tomu, v duchu středověké symboliky, odpovídá především půdorys chrámu, tedy řecký kříž korunovaný kupolí nad střední částí. Do „koutů“ mezi rameny kříže jsou vloženy malé okrouhlé prostory, konce ramen přecházejí do půlkruhových apsid a zvláštností půdorysu je mírné protažení hlavní osy k východu i k západu. Dodnes je objekt v překvapivě dobrém stavu, a díky tomu slouží i jako příklad gruzínského pravoslavného chrámu klasického období, těžícího ze zkušeností předchozího vývoje a spojujícího hlavní rysy místní architektury.
Kostel je postaven z pravidelných, pečlivě opracovaných kvádrů okrově zbarveného pískovce a jako žádná ze staveb klasického období nebyl omítnut. Jeho půvab spočívá především ve vyrovnané skladbě jednotlivých částí. Na rozdíl od staveb pozdějších období se vyznačuje jen velmi prostou kamenickou výzdobou a víceméně holý je i osmihranný tambur kupole, na čtyřech stranách prolomený jen malými okénky.
Naopak nechybí pozoruhodné reliéfy, vsazené (tu a tam i poněkud náhodně) do plochých stěn. Nad hlavním vchodem lze spatřit reliéf kříže neseného dvěma anděly a zejména významné jsou reliéfní desky na východní a jižní straně, zobrazující budovatele a hlavní dobrodince chrámu: před Kristem klečícího Stepana I. (ve střední části) a členy jeho rodiny a vysoké hodnostáře (na dalších deskách), doprovázené vysvětlujícími nápisy v gruzínském písmu. Jejich pojetí i zpracování odpovídá zvyklostem helénistické a sásánovské (íránské) skulptury s její ostražitostí vůči nadměrné tělesnosti, což platí i pro rostlinné prvky dekorace, redukované místy do podoby lineárních ornamentů.
Interiér chrámu působí daleko prostorněji, než jak bychom při pohledu zvenčí předpokládali. Hlavní pozornost přitahuje prostor pod kupolí, kde na původním kamenném podstavci stojí obnovený dřevěný kříž. Sama kupole spočívá na osmibokém tamburu, v rozích podpíraném trompami, přesně v duchu staveb klasického období. Původně neomítané stěny byly později omítnuty a vyzdobeny freskami, jejichž fragmenty se dochovaly, stejně jako v případě mozaik v apsidě kněžiště.
V pozdním středověku byl sice klášter opevněn, ale jinak se o něj nijak zvlášť nepečovalo, takže se pomalu rozpadal. Nakonec zbyl v podstatě jen chrám – za sovětské vlády sice památkově chráněný, ale obtížně přístupný kvůli nedaleké vojenské základně.
A jak to bylo s oním novicem a jeho příběhem? Básník Michail Jurjevič Lermontov pobýval v roce 1837 na Kavkaze. Nikoli jako turista, ale jako důstojník v aktivní službě, a to za trest, když coby vzpurný, u dvora špatně zapsaný element byl poslán do jedné z nekončících válek impéria se sousedními národy. I při drobných potyčkách s „horaly“ měl tehdy dost příležitostí k poznávání exotické země, kterou znal trochu už z léčebných pobytů v dětství a která nemohla zůstat lhostejnou srdci žádného romantického básníka, což ukazují i dochované akvarely z jeho cest. Navštívil tehdy i klášter Džvari, kde mu jeden starý mnich vyprávěl svůj smutný životní příběh čerkeského chlapce zajatého Rusy, který se nakonec ocitl jako novic v klášteře. Odtamtud pochopitelně utekl, ale po řadě dramatických zážitků se v zuboženém stavu vrátil, v klášteře zůstal a teď tam dožíval svá poslední léta. Nicméně touha po svobodě ho nikdy neopustila. Jaký to krásný námět pro romantického básníka! V poémě nechává Lermontov svého hrdinu záhy po návratu do kláštera zemřít na zranění, která utrpěl při útěku, když se střetnul s levhartem, ale na smrtelné posteli mu vkládá do úst jeho (i svoje) krédo: Za ráj i věčnost stojí pár chvilek svobody.
Jestliže se klášter Džvari takto stal symbolem touhy po individuální svobodě, pak Mcchetu, ležící na dohled od něj, lze považovat za symbol celonárodního významu. A to nejen ve smyslu touhy po svobodě a nezávislosti, ale i jako symbol gruzínské státnosti.
Stopy po osídlení údolí při soutoku obou řek sahají až do doby kolem roku 1000 př. n. l. Je známo, že zhruba od 3. stol. př. n. l. byla Mccheta hlavním městem ibérského království. Ve 4. stol. se Mccheta stala jedním z hlavních středisek křesťanství, když sv. Nino vztyčila na Džvari svůj kříž a ve městě byla objevena obzvláště vzácná relikvie v podobě tuniky, kterou krátce před ukřižováním měl oblečenu Kristus (v její pravosti ovšem Mccheta soupeří s dalšími místy, mj. s Trevírem a s Argenteuil)… Džvari
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Gruzie