Enrique Tierno Galván řečený „starý profesor“, právník, učitel a první starosta Madridu po skončení Francovy diktatury, byl pozoruhodnou osobností.
Když se starostovi nezdálo, že se v létě prochází v jeho městě příliš mnoho neesteticky obnažených jedinců, neváhal se k tomu vyjádřit v jedné ze svých ironických, postaru psaných esejí. Sám se snažil, aby byl Madrid krásný, a jeho obyvatelé k tomu měli přispívat též. Neváhal si proto rýpnout do „zvláštních a nebezpečných zvyků, kdy se muži bez svých košil a kalhot pyšně procházejí, plně se sebou spokojení, přestože nesou na odiv obtloustlá, povislá těla, neštastné proporce a špatně sesazené kosti, jakoby je dal dohromady nešikovný ortoped.“ Podobným způsobem a v jakékoliv věci se obracel Galván na obyvatele Madridu s železnou pravidelností po dlouhých sedm let svého úřadování.
Svou činností i nezvyklou komunikací si bývalý akademik dokázal vytvořit z obyvatel Madridu několikamilionový „fanklub“. Když v roce 1986 zemřel, přišli se s ním rozloučit snad všichni jeho členové, soudě podle smutečního průvodu, který naplnil ulice města. Dodnes je Galvánův pohřeb jednou z nejmasovějších událostí, jež se kdy v Madridu odehrála. Lidem, kteří se jej zúčastnili, dodnes při vzpomínce na něj naskakuje husí kůže. Čím si tento politik, kromě své nevšední korespondence občanům, vysloužil takovou přízeň? Těžšími peněženkami to nebylo. Tierno se nikdy příliš nezajímal o tabulky a čísla, která by vykazovala skvělý ekonomický růst města, a podle všeho byla jeho politika v tomto směru spíše fiaskem. Dokázal však změnit celkovou atmosféru města, ozdravit ji a rozjasnit. Snažil se o to, aby se Madrid stal městem, kde se dobře žije. Vylepšil proto jeho dýchací systém a sáhl i na jeho vylučovací soustavu a krevní oběh – jinými slovy, nechal vysázet květiny, vybudovat parky a zasloužil se o celkovou sanaci vodovodních sítí a kanalizace. Jen díky němu se mohlo tam, kde dříva tekla stoka – tedy Manzanares, vrátit vodní ptactvo. Galván také fandil všem umělcům, včetně těch mladých, avantgardních a nebojácných, a na Madridu se to hned poznalo – stal se také mladým, avantgardním a nebojácným.
Bloumám parkem, který nese Galvánovo jméno a kde stojí asi jediný monument, jenž po něm zůstal – jeho socha, na kterou se vděční Madriďané složili po jeho smrti. Protože nevím přesně, kde je, snažím se křikem a gesty odchytávat místní – vesměs běžce se sluchátky na uších. Všichni si na starostu velmi dobře pamatují, ale o soše nevědí. Nakonec si ji najdu sama – bronzový Galván stojí nedaleko planetária, na konci vydlážděného prostranství s jezírkem. V ruce drží notes, je obklopen zelení a za zády mu leží jeho milované město. Je tu zvěčněn v celé své důstojnosti, na které nic nezmění ani nejnovější biografie, jež se snaží dosavadní obraz Galvána vyvrátit ze základů. Ale i kdyby historie tyto nové pravdy jednou potvrdila, Madriďané nad tím zcela jistě jen mávnou rukou. Galván i jeho Madrid byli jedineční, a kdo je bez hříchu, ať hodí kamenem. Navíc, který starosta o sobě může prohlásit, že na jeho pohřeb přišlo daleko více lidí než na Real Madrid?
Další články z vydání o Madridu zde