„Seulement les souris et moi,“ neboli „Jen myši a já…“ povzdechla si prý carevna Kateřina II. v jednom ze svých dopisů přátelům nad tím, kdo vlastně může mít radost z obrovských pokladů umění, jež dokázala nashromáždit za svého dlouhého panování v letech 1762 až 1796. Sotva však tušila, že vytvořila základ jedné z největších světových uměleckých sbírek – petrohradské Ermitáže.
Kateřina II., kterou historikové později vyznamenali přízviskem „Veliká“, byla chytrá, vzdělaná a cílevědomá žena. I když ji Rusové právem řadí k největším osobnostem svých dějin, nebyla původem Ruska, ale Němka: narodila se v roce 1729 ve Štětíně jako Sophia Augusta von Anhalt-Zerbst a do Ruska se vdala v rámci složité dynastické politiky, která z ní posléze učinila jednu z nejmocnějších vladařek i nejvýznamnějších emancipovaných žen své doby. Emancipace a chytrost se však ženám nepromíjejí. A tak není divu, že barvité historky o carevniných záletech (pravdivé však jen zčásti) bývaly později vděčným tématem aristokratických salonů.
Do Ruska přišla, provázena matkou, jako patnáctiletá dívenka a velmi rychle se dokázala vpravit do role první dámy, jíž se už následujícího roku měla ujmout. Přijala pravoslavnou víru a byla nově pokřtěna jako Jekatěrina Aleksejevna, pilně se též učila rusky. Její manželství s následníkem trůnu Petrem, pozdějším carem Petrem III., uzavřené v roce 1745 však očividně nebylo šťastné; snad i to stálo v pozadí jejích mocenských, ale i společenských a v neposlední řadě též kulturních zájmů. Kateřininy kontakty s intelektuální elitou tehdejší Evropy (Diderot, bratří Grimmové ad.) jsou známé, ale málokdo dnes už ví, že později byla také literárně činná, přispívala do několika satirických časopisů a napsala řadu knih a divadelních her. Svým způsobem je zábavné, že i ve svém postavení mívala nepříjemnosti pro své satirické postřehy a údajné zesměšňovaní ctihodných členů Akademie věd vedlo dokonce k ukončení jejích časopiseckých aktivit.
Kateřininým novým domovem se v Petrohradu měl stál Zimní palác, dílo italského architekta Bartolomea Francesca Rastrelliho, jehož stavba byla zahájena deset let po příchodu Kateřiny do Ruska a skončila roku 1762, shodou okolností v témže roce, kdy Kateřina usedla na carský stolec. B. F. Rastrelli patřil k nejvýznamnějším představitelům ruského baroka s jeho imperiálně velkolepými představami; ty dokázal naplnit jako málokdo jiný. Byl autorem obrovských zámeckých komplexů v Petěrgofu a Carském Selu, v samotném Petrohradu postavil slavné paláce Voroncovových, Stroganovových a Aničkovský palác. Zimní palác byl nejprestižnějším úkolem v jeho kariéře.
Výsledkem byla impozantní stavba na nábřeží Něvy, ozdobená bělostnými kolosálními sloupy představenými tyrkysově modrému průčelí o délce 230 metrů a korunovaná zlacenými sochami na atice; radostná barevnost Rastrelliho staveb a hojné užívání zlata měly patrně vyrovnávat pošmournost klimatu, vládnoucího v dané zeměpisné šířce po většinu roku. Ohromující jsou především rozměry paláce s 1057 komnatami, zabírajícího plochu devíti hektarů (jen římsa obíhající klikatě budovu má délku 2 km… a lze se vůbec vyznat v budově o 117 schodištích?). Dalo by se říci, že šlo vskutku o dílo hodné mocenských představ své nové obyvatelky.
Jenže součástí reprezentace panovníka tehdy bývaly i co nejbohatší umělecké sbírky. A tak není divu, že mladá, inteligentní žena se s vervou pustila do jejich budování. Problém však byl v tom, že ve druhé polovině 18. století byla díla tehdy nejvýše ceněných umělců (tedy především umělců italské a nizozemské renesance a baroka) už dávno „rozebrána“. Carevnina situace tedy nebyla o nic lepší než jejího saského „kolegy“ Augusta III. – i ten svou drážďanskou sbírku budoval v poměrně pozdní době a nebýt nouze, do níž válečné výdaje tehdy přivedly Marii Terezii, těžko by dnes ve Zwingeru visely skvosty z vyprodaných pražských a vídeňských sbírek.
Ale Kateřina, jak se zdá, měla štěstí. Už v roce 1764 bylo do Petrohradu přivezeno 225 obrazů zakoupených od berlínského obchodníka Gotzkowského. Tento letopočet bývá proto považován za rok zrodu sbírek. O pět let později následovala, kupodivu právě z Drážďan, soukromá kolekce hraběte Brühla, který se jako Augustův ministr značně zasloužil o budování jeho slavné sbírky (aniž by však, jak zřejmo, opomíjel sbírku vlastní), ale poté upadl v nemilost a v roce 1763 zemřel.
Následovaly další nákupy z Francie, Anglie a dalších zemí. Zvláště významné bylo odkoupení proslulé Crozatovy sbírky v r. 1772. Francouzský sběratel a významný politik Ludvíka XV. Joseph Antoine Crozat, markýz de Tigny, vlastnil jednu z nejvýznamnějších uměleckých sbírek v tehdejší Evropě, která obsahovala stovky obrazů, tisíce kreseb, grafických listů a bezpočtu soch, šperků a děl uměleckého řemesla. Po jeho smrti (1740) a složitých peripetiích závěti nakonec celá pohádková sbírka skončila v dražbě – a carevniným nákupčím se podařilo získat téměř celou kolekci olejomaleb, na 400 děl.
Obrazy, sochy a reliéfy, staré tisky, medaile, mince a broušené kameny, tapiserie, šperky, nehledě na samotné zařízení interiérů – to vše už za Kateřininy vlády představovalo obrovské bohatství, pro které v paláci nebylo místo. Přesněji řečeno: mraveniště stovek dvořanů a doslova (!) tisíců úředníků, nejrůznějších služebných a ozbrojenců zajišťujících chod obrovského komplexu s jeho reprezentativními nároky i potřebným „servisním zázemím“ nebylo místem vhodným pro tiché soukro…