Demografické složení New Yorku je fenomenální. V průběhu historie se stal v rámci Spojených států největším italským, irským, židovským, indickým, hispánským, afroamerickým, korejským, ruským a čínským městem. V mnoha případech je i největším městem daného etnika mimo jeho domovinu. Částečně je to dáno počtem obyvatel New Yorku, který je téměř stejný jako součet populací tří v pořadí následujících amerických měst – Los Angeles, Chicaga a Houstonu. Svou roli však hraje i vývoj města, vždy otevřeného pro nově příchozí. Na Manhattanu najdeme několik výrazných čtvrtí, které jsou přímo charakteristické pro jeho etnickou diverzitu.
Chinatown
Čínských čtvrtí existuje po celém New Yorku celkem devět. Jde o vůbec největší čínskou enklávu na západní polokouli. Nejstarší z nich se nachází na dolním Manhattanu, kde se na poměrně malém území tísní odhadem 90–100 tisíc obyvatel. Hustota osídlení je tu nejvyšší v celých USA. Převážná část zdejších Číňanů je kantonského původu. Pouze ve východní části Chinatownu kolem ulice East Brodway žijí lidé, kteří přišli v 80. a 90. letech 20. stol. a pocházejí z okolí města Fu-čou. Čínská čtvrť díky tomu expandovala do původně židovské čtvrti Lower East Side a tato její část se dnes nazývá Litlle Fuzhou (Malé Fu-čou).
Jádrem původního Chinatownu je oblast na sever od Kolumbova parku a okolí ulice Mulberry, která je přirozenou tepnou celé oblasti. Ještě v polovině 19. stol. zde byla převážně irská čtvrť, která se podle křižovatky, kde se stýkalo pět ulic, nazývala Five Points. Jak to zde vypadalo a jaké tu panovaly poměry, je velmi dobře zachyceno ve filmu Martina Scorseseho Gangy New Yorku. Po stavbě nové katedrály sv. Patrika na Páté avenue se Irové postupně přesouvali směrem na sever a v místech jejich bývalé čtvrti se začala vytvářet první čínská komunita ve městě.
Číňané přišli do New Yorku v 70. letech 19. stol. ze zlatých polí Kalifornie a ze stavby transkontinentální železnice. Po omezení čínského přistěhovalectví zákonem z roku 1884 se Čínská čtvrť stala samostatně fungující komunitou pod kontrolou čínských cechů zvaných tongy. V té době to byla převážně mužská čtvrť s prádelnami a levnými restauracemi, mezi kterými se daly nalézt opiová doupata, nevěstince i nelegální herny. Každý cech byl napojen na nějaký pouliční gang, který poskytoval ochranu a současně sloužil jako nástroj k prosazování zájmů. Naproti Konfuciovu náměstí se sochou slavného filozofa odbočuje z jižního konce Bowery Street úzká ulička Doyers Street. Místu, kde se zahýbá do pravého úhlu, se dodnes říká Krvavý roh (The Bloody Angle). Zde si malé armády hatchet men, námezdních bojovníků vyzbrojených sekerkami či sekáčky, vyřizovaly své účty. Údajně je to místo s nejhorší historií pouličního násilí v celých USA. Dnes tu sídlí hlavně holiči a kadeřníci a krev tu teče nanejvýš při neopatrné manipulaci s břitvou.
Po zrušení zákazu čínské imigrace po 2. sv. válce začal Chinatown výrazně expandovat, a to především na východ do bývalé židovské čtvrti Lower East Side a dále na sever do italské čtvrti Little Italy. V té době se také významně zvýšila jeho bezpečnost a dnes je především pitoreskní čtvrtí plnou barev, vůní a všudypřítomného ruchu, která přitahuje turisty. Jedinou oddychovou zónou je Kolumbův park, kam se chodí zdejší obyvatelé bavit hraním deskových her či muzicírováním na tradiční čínské nástroje.
Malá Itálie
Severní hranicí Chinatownu bývala oficiálně Canal Street, ulice, která prochází napříč ostrovem od Hollandova tunelu až k Manhattanskému mostu přes Východní řeku. I když dnes najdeme řadu čínských obchodů a restaurací i na sever od této ulice, jsou právě severně položené bloky ulic mezi Canal a Grand Street tradičně spojeny s italskou populací. Na hlavní ulici Mulberry to poznáme díky světelnému nápisu Welcome to Little Italy a nespočtu italských restaurací a lahůdkářství lemujících ulici.
Na rozdíl od Číňanů v Chinatownu zde však Italové již téměř nebydlí. Přitom ještě v roce 1910 jich tu žilo kolem 10 000. Nešlo o největší italskou enklávu ve městě, tou byl Východní Harlem, ale hlavním rysem Malé Itálie bylo to, že většinu jejích obyvatel tvořili velmi chudí přistěhovalci z oblasti Neapole. To s sebou přineslo specifický dialekt i vzorce chování. Čtvrť byla velmi přeplněná, hlučná a plná nepořádku.
To vše již dávno není pravda. Dnes tu žije pouhých 1200 lidí italského původu, což je stejné procento jako kdekoliv jinde ve městě. Přesto je Malá Itálie velkým magnetem pro všechny obyvatele New Yorku, kterým v žilách koluje alespoň trochu italské krve. Na místě pekáren a krámků s rajčaty jsou dnes italské restaurace navštěvované hlavně o víkendech, které si zakládají na své autentičnosti i nedokonalé angličtině obsluhy prošpikované italskými výrazy.
Nejvíce čtvrť ožívá od 13. září, kdy se slaví svátek sv. Gennara neboli Januaria. Oslava tohoto patrona Neapole je pro newyorské Italy totéž co svátek sv. Patrika pro Iry či čínský Nový rok pro Číňany. Původně jednodenní svátek (19. září) se proměnil v jedenáctidenní festival, který je zasvěcen především dobrému jídlu a pití. Toto období je pro místní podnikatele nejdůležitější částí roku, a proto se některé ulice v Little Italy zavírají a přeměňují v restaurace pod širým ne…
Úplné znění článku naleznete zde