Kde končí všechny svatojakubské cesty? Samozřejmě v Santiagu de Compostela, to ví každý. I když… tak úplně pravda to není. Mnoho, ne-li většina poutníků, pokračuje ještě dál. Kam? Na samotný konec světa – do Finisterre.
Ti nejstatečnější pěšky, ostatní většinou autobusem. I když už mají v batohu pečlivě uschovaný oficiální doklad potvrzující absolvování svatojakubské pouti, ačkoliv už absolvovali slavnostní závěrečnou mši v katedrále, ke štěstí jako by jim stále ještě něco chybělo. Snad každý, kdo má toulavou krev, sní o tom, že jednou dojde na samotný konec světa. A ze Santiaga to tam má už jenom kousek…
Je to zvláštní pocit. Zatímco několik předchozích týdnů jste neochvějně den co den od rána do večera kráčeli směrem k Santiagu, nyní ho necháváte za zády a míříte směrem od něj. Čeká vás necelá stovka kilometrů, takže za tři, nejpozději čtyři dny jste tam – na konci světa. Trasa je stále dobře značená patníky s již důvěrně známými mušlemi hřebenatkami, možností k přenocování je zde sice méně, ale i tady se najdou pěkné moderní albergues.
Pobřeží smrti
Ať už do cíle dorazíte za slunečného počasí, nebo – což je v tomto divokém kraji pravděpodobnější – za větru a deště, nebudete litovat. Samotné městečko Finisterre s několika málo úzkými, křivolakými uličkami, pobřežními restauracemi s vyhlídkou na moře a kostelem Nosa Señora das Areas z konce 12. stol. je příjemné přímořské letovisko s malým přístavem, nábřežní promenádou a množstvím restaurací nabízejících plody moře. Jsou tu i písečné pláže, ačkoli voda Atlantiku je na koupání dost studená. Můžete se však kochat jejich krásou, kterou ještě neponičila masová turistika, nebo se třeba věnovat sbírání pověstných svatojakubských lastur hřebenatek – třeba na pláži Praia Langosteira.
Magii tohoto místa však tvoří něco jiného. Pokud ji chcete poznat, musíte natáhnout krok a vyrazit ven z městečka k majáku na samotnou špici mysu Cabo Finisterre. Z centra to jsou asi 4 km většinou do kopce, ale stojí za to. Když se za jasného počasí vyškrábete na vyvýšený pahorek, kde stojí maják a kde je také neoficiální konec, tedy nultý kilometr Svatojakubské pouti, pohled na nekonečný bouřící Atlantik pod vámi vás ohromí. Ale i když tam dorazíte za hustého lijáku a mlhy a neuvidíte skoro nic, protože zpěněné vlny oceánu se ukážou jen občas a na malou chvilku, než je zase pohltí přízračná šeď, zážitek to je téměř mystický. Ne nadarmo se zdejšímu dramatickému pobřeží říká Costa da Morte – Pobřeží smrti. Je divoké, nespoutané a těžce přístupné i pro lodě. Však také dostalo jméno podle mnoha nešťastných námořníků, kteří zde ztroskotali, když se v nečase marně snažili přistát u rozeklaných skalisek.
Svět živých a mrtvých
Středověcí poutníci považovali Finisterre, galicijsky Fisterru (obojí z latinského finis terrae – konec světa), nejen za nejzápadnější výběžek Evropy, ale i za skutečný konec světa – minimálně do roku 1492, než byla objevena Amerika. V jejich představách se právě za ním nacházela brána do posmrtného života. Když sem došli po namáhavé pouti přes půl Evropy, tradičně zde před cestou domů pálili šatstvo a boty, které měli na sobě, aby tímto symbolickým gestem dokončili svou duchovní očistu. Tento zvyk se ostatně pokoušejí dodržovat rovněž někteří dnešní poutníci, i když z ekologických důvodů by se to dělat nemělo.
Toto místo bylo považováno za posvátné dlouho předtím, než sem začali proudit křesťané. Už Keltové věřili, že až jejich pozemský život skončí, pokračovat bude právě někde tady – na vzdálených ostrůvcích na západním horizontu, v místech, kam dopadají poslední paprsky zapadajícího slunce. Finisterre pro ně bylo kultovním místem, kde se setkává svět živých se světem mrtvých. Právě zde měl být umístěn legendární sluneční oltář starých Keltů zvaný Ara solis, Oltář slunce.
Kouzlo trvá
I když už je dávno známo, že původní představy o Finisterre coby konci světa byly mylné, stále sem proudí zástupy turistů z celého světa. Všichni už dnes vědí, že za zdánlivým nekonečnem oceánu se neskrývá „Země mrtvých“, ale americký kontinent, a mnozí tuší i to, že Finisterre není ani nejzápadnějším výběžkem Evropy. Nejen skutečně nejzápadnější místo evropské pevniny, mys Cabo da Roca v Portugalsku, ale dokonce i španělský mys Touriñán, ležící asi o 20 km severněji, vybíhá na západ ještě víc. Přesto legenda o „konci světa“ funguje i po staletích.
Kouzlo končící cesty, po které se před dnešními poutníky vydávaly početné zástupy již před staletími, se zde prolíná s prastarými keltskými mýty. Dechberoucí krása divoké přírody, násobená třpytem zapadajícího slunce a dramatičností oceánu, který se, když se mu zachce, „živí“ lidskými oběťmi – to všechno dohromady tvoří mystérium, kterému je těžko se ubránit i dnes. A proč také?
Česká stopa
Když se do sytosti pokocháte úchvatným panoramatickým výhledem do všech světových stran a vyprostíte z tenat ponurých legend, můžete se otočit na patě a prohlédnout si zdejší maják. I ten stojí za pozornost. Postaven byl roku 1853 a stojí 138 m nad hladinou moře. Jeho světlo je vidět na vzdálenost 65 km a varuje námořníky před nástrahami nebezpečných pobřežních skal. Kromě vlastního osmibokého majáku je tu ještě domek, který býval příbytkem strážce majáku, a ulička slávy zasvěcená generálu San Martínovi, známá jako Plaza de la República Argentina. Však zde také potkáte spoustu argentinských poutníků. Uvnitř dostanete razítko do poutnického pasu a je tam také malá výstava.
Nás více zajímá, že až sem došla v 15. stol. mírová mise českého krále Jiříka z Poděbrad, vedená Lvem z Rožmitálu. Slavného českého panovníka, který o mnoho staletí předběhl svou dobu tím, že se už ve středověku snažil vytvořit společenství národů, a díky tomu je někdy považován za duchovního praotce dnešní Evropské unie, zde od roku 2009 připomíná pamětní deska. Hle, Češi zanechali svoji stopu i na samém konci světa!
Jak se tam dostat?
Ačkoliv při pohledu na mapu je Finisterre zdánlivě jen „kousek“ od Santiaga, není snadné či spíše rychlé se tam dostat. Pěšky to trvá čtyři dny, autobusem několik hodin. Silnice jsou úzké a klikaté, rozeklané Pobřeží smrti neumožňuje rychlou jízdu, nemluvě o tom, že veřejná doprava není jen pro turisty a zajíždí do mnoha vesniček stranou hlavní cesty. Trasa autobusu ale celkem věrně kopíruje pobřeží, takže máte možnost si alespoň z okénka vychutnat jedno z posledních civilizací příliš nedotčených pobřeží v Evropě. I když na koupání to tady moc není a úpravné pláže se slunečníky a bary tu nenajdete, divoký půvab Costa de Morte vás stejně dostane.
Pokud si jako my odskočíte ze Santiaga jen na den (spoje z ústředního autobusového nádraží naštěstí jezdí docela často), máte na Finisterre sotva pár hodin. Přesto to stálo za to. Teprve tam, u nultého kilometru, jsme pocítili, že naše pouť je definitivně u konce. Tedy pro tentokrát… Známý virus svatojakubské cesty už nakazil i nás. Určitě se na ni někdy vrátíme a určitě na ní opět nevynecháme ani „konec světa“. Už proto, že tam prý – při troše štěstí na počasí – máte šanci zažít ten nejkrásnější západ slunce na světě. Takže za rok ve Finisterre?