Málokterá kuchyně léta bojovala s tak špatnou pověstí jako finská. Zcela neprávem. To, co vám v Zemi tisíce jezer naservírují, může být sice někdy jednoduché nebo netradiční, třeba guláš z medvěda, uzené sobí srdce nebo sekt z bílého rybízu či angreštu, rozhodně však nepostrádá originalitu, a nejen, že chutná, ale je to vesměs i zdravé. Finská gastronomie v sobě skrývá rozhodně více, než jen masové kuličky (které jsou navíc švédského původu) a každý čtvrtek tradiční hrachovou polévku.
Na křižovatce chutí
Před několika lety vyvolaly téměř diplomatickou roztržku nevybíravé výroky dvou tehdejších vrcholných politiků na adresu finské kuchyně. Na chuť jí nemohl přijít ani italský premiér Silvio Berlusconi, ani francouzský prezident Jacques Chirac, podle kterého se v žádné evropské zemi nejí hůře než ve Finsku. Těžko říct, co oba státníky vedlo k takovému zdrcujícímu hodnocení, musela to ale být jednoznačně neznalost. Finové se pak mimochodem pomstili a jejich pekař v soutěži porazil „pizzaře“ z Itálie svou kreací z červené cibule, hub a sobí šunky a pizzu, kterou nikoli náhodou pojmenoval „ pizza Berlusconi“.
Faktem je, že zlatá éra finské gastronomie se začala psát relativně nedávno, především od vstupu země do EU v roce 1995. Padly různé obchodní bariéry a přísun exotiky učinil z Finů zvědavé konzumenty lačné po novinkách. Začalo se také vařit v rámci televizních show a tradičním receptům se dostalo inovace. Finská odpověď na francouzskou nouvelle cuisine sice má ještě co dohánět, přesto už několik finských restaurací zdobí michelinské hvězdičky.
Už ve středověku se do Finska dostávaly chutě a vůně ze světa, ať už ze západu přes Švédsko, nebo z východu přes ruský Novgorod. Tyto vlivy jsou ostatně patrné dodnes, ačkoli zdaleka nejsou jediné. Inspirací se v posledních letech stala zejména francouzská a asijská kuchyně. Výsledkem nové vlny v gastronomii je dokonce vyhledávaný fenomén tzv. nové nordické kuchyně, která se dostala do průvodců stejně jako restaurace a bary zejména v Helsinkách.
Finské gastronomii dominují čerstvé a sezonní produkty. Těží totiž z domácího přírodního bohatství, ať už z lesů, jezer či moře. Základ finských pokrmů tvoří ryby, zvěřina, houby a lesní ovoce, takže na talířích se nejčastěji objevuje to, co se zrovna urodilo či sklidilo. Stánky prodejců pod širým nebem nebo v tržnicích se prohýbají pod tíhou právě natrhaných bobulí, nasbíraných hub, ulovených ryb nebo již upravených dobrot, od pečených či uzených sleďů, lososů, pstruhů, krabů a raků přes sobí, losí či medvědí maso až po divokou drůbež. Běžně a rádo Finové konzumují i maso kuřecí, různé paštičky, krémové polévky a není snad Fina, který by neměl gril.
Losos, sob a brusinky
Označení „finská kuchyně“ by však mohlo být i poněkud zavádějící. Chutě a typy pokrmů i jejich příprava se totiž liší podle oblastí. Zatímco hutnější jídelníček jihu země připomíná zejména severoněmeckou kuchyni, sever Finska především suší, udí či nakládá, zejména sobí, a o něco méně losí a medvědí maso. V oblasti kolem Tampere nedají dopustit na grilované krvavé jelito, které jedí s brusinkovou marmeládou a zapíjejí studeným mlékem, Laponci si pochutnají na poronkäristys – sobím guláši. Kalakukko je ryba a vepřové zapečené v žitném chlebu, jídlo typické pro oblast Savo na východě Finska. V Turku na jihozápadě zase láká ojedinělá rozinková klobása…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Finsko