Finské Laponsko je oproti norskému a švédskému poměrně málo hornaté. Vysloveně dramatická krajina se nalézá v západním příhraničním pásu, hlavně v oblasti finsko-norsko-švédského trojmezí. Tam protíná finskou stranu 800 km dlouhá stezka Severní Kalotou, začínající ve švédském Abisku a končící v norském Kautokeinu.
I zbytek finského Laponska však působí poměrně divoce – rozsáhlé močály, jezera s kamenitými břehy a ostrovy, hluboké soutěsky, dravé řeky a lesy táhnoucí se desítky kilometrů. Laponsko však není v pravém slova smyslu divočinou, nýbrž podobně jako Alpy kulturní krajinou, již člověk dlouhodobě pozměňoval svou činností. Původní obyvatelé severní Evropy, Sámové (Laponci), tam pasou svá sobí stáda nejméně 2000 let a i předchozích 8000 let na ráz krajiny působili.
Zdejší krajina zdomácněla v sámských pověstech, literatuře a toponymech. Cestovat po Laponsku bez znalosti významů některých místních jmen může být komplikované a někdy i nebezpečné. Podle nich se totiž dá např. určit, které jezero lze bezpečně přecházet i v době tání a na kterém je led – třeba kvůli proudům – tenký. V sámské literatuře pak není Laponsko zobrazováno nijak zvlášť dramaticky. Krajina a příroda v ní mají stejné hodnoty jako česká krajina v literatuře české. Jen literatura Finů, kteří se do Laponska přistěhovali poměrně nedávno, je plná děsu, šílenství, nemocí a smrti.
Posvátný rozměr laponské krajiny odkrývají sámská toponyma hor a jezer začínající na Basse („svatý“) nebo Sáiva (vztahující se k mytickým bytostem žijícím v horách a jezerech). Kromě nich je krajina strukturována kultickými místy zvanými seita, např. postavenými kameny. Starší průvodce a mapy tato místa zmiňují, mladší o nich na žádost Sámů spíše mlčí. Po mnohasetletých zkušenostech s misionáři a etnografy jsou Sámové dost obezřetní a o své spiritualitě se nešíří. Jeden příklad dosud živého kultu však uvedu. Severně od trojmezí, pod východním úbočím Halti, nejvyšší hory Finska, stojí na břehu jezera Somaslompolo veliký bludný balvan s puklinou uprostřed. U jeho paty a v puklině leží sobí paroží a drobné mince.
Krajinu finského Laponska nám pomáhají poznávat přímo sámské pověsti. Mnoho se jich vypráví o třetím největším jezeře Finska, Inari.
Sigžina zátoka pláče
Jedna dívka měla dva nápadníky a oba se jí líbili. Nicméně za oba se provdat nemohla a oni si ji za svou společnou ženu také vzít nemohli. Proto šli nápadníci každý na jednu stranu zálivu a dohodli se, že ve stejný čas vystřelí ze svých luků. Ten, kdo nad druhým zvítězí a zabije ho, dostane dívku za ženu…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Finsko