Fischmarkt neboli rybí trh je skutečnou hamburskou institucí, byť už ryby dávno nejsou jeho jedinou náplní. Být v neděli v Hamburku a nejít tam – to prostě nejde.
Cože? V neděli mám vstávat ve čtyři ráno a pěšky nebo taxíkem absolvovat tři kilometry z hotelu, abych tam byl v pět na otevření? Mnozí Hamburčané to řeší tak, že stráví opravdu dlouhý sobotní večer kolem Reeperbahnu a na nedaleký Fischmarkt se plynule přesunou na závěr programu. Tuším, že to nebude můj případ. Můj sebezáchovný pud zoufale hledá nějakou objektivní překážku. Mám to! Noční fotky – když tam budu od pěti, budu mít samé noční snímky, a než se dostatečně rozední (je druhá půlka září), prochodím podrážky. Vzápětí zjišťuji neuvěřitelnou, leč pravdivou informaci – hotel, v němž bydlím, podává i v neděli snídani od šesti hodin. Je rozhodnuto: budíček v půl šesté sice pro nás sovy ztělesňuje jisté rysy předpeklí, ale v hrdinském sebeobětování ho občas zvládneme. Rychlá snídaně, v 6:43 odjíždí městský autobus, který staví jen pár stovek metrů od Fischauktionshalle. Ideální!
A tak v sedm hodin a osm minut fotím v rozednívajícím se ránu první snímek – korpulentní selka s šátkem na hlavě nese v každé ruce plný koš zeleniny, za ní muž v placaté čepici sotva drží bednu přetékající rybami. Jenže pozor – tihle dva jsou bronzoví! Dnes už se na trh jezdí s dodávkami nebo rovnou s prodejními přívěsy vybavenými pulty i chlazením. Ale jako úvod do historie výborné.
A Fischmarkt historii má. Už v roce 1703 dostali rybáři povolení, aby čerstvé ryby rychle podléhající zkáze prodávali i v neděli hned po přivezení z nočního lovu, ještě před začátkem bohoslužeb. Altonská rybí aukční síň, kolem které se všechno točí, má podobu z roku 1895. Trojlodní železná konstrukce s velkou kopulí uprostřed a dvěma patry balkonů v bočních lodích je obestavěná cihlovými zdmi s velkými okny a četnými vysokými vraty. Tři roky po jejím dokončení si asi jen o 50 m vedle postavili svou halu Hamburčané – a konkurenční boj dvou tržnic skončil až v roce 1971, kdy byla ta hamburská zbourána! Stavební řešení haly připomíná tržní baziliku antického Říma, která dala základ pozdějším křesťanským kostelům. Připočteme-li její význam, nelze se divit, že se jí v minulosti dostalo přízviska „katedrála ryb“. Dnes už se ale v této hale neobchoduje, byť je stále nedílnou součástí trhu. V hlavní lodi jsou dlouhé stoly a lavice, v postranních a uprostřed pod kopulí stánky s občerstvením a nápoji. V patře u klasických restauračních stolů s ubrusy se na jedné straně podává ve dvou směnách od šesti a od devíti kompletní bufetová snídaně a naproti od osmi Neptunův brunch. Na krátkých stranách haly stojí pódia, na nichž se po celé dopoledne střídají dvě kapely. Kdo chce, může si na volném prostoru před pódii i zatancovat. Možná jsem měl štěstí, nevím, ale vůbec jsem nemusel prchat před dechovkou a ze strany na stranu se kymácejícími řadami posluchačů. Pětka v obsazení kytara, baskytara, bicí, klávesy a sólový zpěv hrála slušně od podlahy převážně bigbít a blues přelomu 60. a 70. let.
Vlastní trh obklopuje halu ze všech stran a táhne se dál po nábřežní náplavce směrem k centru města. Koná se ve striktně dodržovaném čase – od jara do podzimu se začíná v pět, přes zimu v sedm, končí se standardně v půl desáté. Ryby a mořské plody jsou dnes už v rámci celkového sortimentu v menšině a převládá mezi nimi hamburská specialita, ryby uzené, především úhoři. Dá se tu nakoupit maso a uzeniny, sýry, všemožná zelenina i ovoce, chléb a pečivo, ale také pokojové rostliny, textil, kožené zboží a leccos dalšího. O rekordních nedělích projde trhem na 70 000 lidí – není divu, že si člověk často nemusí ani vybírat, ke kterému stánku zamíří, dav ho už někam zanese.
Hvězdami trhu jsou někteří prodavači, kterým tu říkají Rappohändler. Jejich produkce není obchodem, to je umělecké dílo se vším všudy. Poznají se snadno, lidé před takovým stánkem stojí dlouhé minuty, i když nic nechtějí koupit, přihlížejí a baví se. Troufám si říci, že „vystoupení“ jsou srozumitelná i těm, kteří nevládnou němčinou (ostatně, na hovorovou kupeckou severoněmčinu vás žádná škola nepřipraví). Poprvé zažívám neuvěřitelné představení u obrovitého návěsu, z něhož se prodávají rostliny v květnících – palmy, orchideje, fíkusy, bonsaje. Prodavač třímá v náručí palmu a vyřkne cenu, evidentně nadsazenou. Sám se hned pokárá, takhle by to nešlo, to by nic neprodal, nuže dobrá, tak přidá druhou palmu. Pořád nemá nikdo zájem? Co se dá dělat, tak ještě jednu – tři palmy za původní cenu! Už je skoro nemůže udržet, postaví je do papírové krabice, a protože se pořád nemá nikdo k nákupu, korunuje vše rozkvetlou orchidejí. Když přidá ještě čtvrtou palmu, hlásí se zájemce, asistentka od něj vybírá peníze, muž si spokojeně odnáší obrovitý balík rostlin a prodavač začíná další kolo.
Druhou hvězdou je prodavač uzených ryb. Pojízdnou prodejnu má na korbě menšího náklaďáčku, skoro polovinu pultu zabírají celí úhoři, ale má tu i makrely a filety z několika dalších druhů ryb. Z vůně uzenáčů se sbíhají sliny a prodavač to dobře ví. Dává proto ochutnat, každému, kdo natáhne ruku, však se mu to vrátí. Divadlo umocněné tvarem úhořů, s kterými se tak dobře mává a provokuje, začíná. U zadní stěny vozu stojí dokonce digitální váha, ale kdo by se s ní zdržoval. Muž drží v levé ruce arch papíru a pravou do něj mrskne prvního úhoře. Dvacet euro! Vynikající uzený úhoř, na jazyku se rozsype, dvacet euro, to je zadarmo! Ochutnejte! A co vy, vy jste ještě neochutnala! Pojďte koštnout! Tak, dvacet euro, a abyste neřekli, dám tam druhého, tohohle macka! Jo, já vidím, že to nestačí, tak ještě jednoho a tohle filátko navrch! Vážně je vám to pořád málo? Vždyť mě zruinujete… Když už nemůže balík v ruce skoro udržet, hlásí se jeden muž. Výborně, zabaleno, hotovo! Ale ouha – zákazník platil padesátieurovkou a cena byla dvacet! Vážně? Ale ne! Tak si ještě něco kupte! Co třeba tohohle úhoře? Prodavač pokračuje ve hře, peníze nazpátek sice drží v levé ruce, ale přece jen to třikrát na zákazníka zkouší – opravdu si už nic nekoupíte? Doma budou smutní, vyhubují vás, že toho nesete málo. Ne? Co mám s vámi dělat, tak tady je nazpátek, děkuju pěkně, přijďte za týden zase a kdo si koupí dalšího úhoře? Podívejte, jaký je to fešák…
Tuším, že hotelový minibar není ideálním místem k přechovávání balíku uzených ryb, a bojím se, že při zítřejším návratu domů bych si s ním koledoval o vyloučení z vlakové přepravy. Polykám nahromaděné sliny a s pocitem jisté závisti vůči místním odcházím. Ale to, že jsem absolvoval návštěvu Fischmarktu, mi už nikdo nevezme!
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Hamburk