Galerie pod širým nebem

Krásný městský park Frognerparken v Oslu rozhodně stojí za vidění. Nejen díky své netradiční výzdobě, ale i pro rozlehlé zelené plochy, rybníčky, mohutné stinné stromy a lavičky je navštěvován denně stovkami lidí, kteří zde hlavně při pěkném počasí hledají relaxaci: četba, povalování v trávě, pikniky, zkrátka idylka. To se však týká spíše domácích. Turisté do parku směřují jako do muzea, kde na odpočinek není čas. Fotoaparáty cvakají, a nohy toho musí hodně naběhat, aby oči viděly co nejvíc…
Co nás tedy na této netradiční stálé výstavě čeká? Širokou centrální cestu lemují tmavé bronzové sochy v životní velikosti. Nejběžnějším námětem této řady aktů je vztah rodičů a dětí. Vigeland zde velmi výrazně zobrazil rozdílnost v přístupu k ratolestem mezi ženami a muži. Zatímco matky svá mláďata konejší, hladí a líbají, otcové volí různé hry a škádlení.
Hlavní „ulicí“ přijdeme pomalu k nejúžasnějšímu dílu, které se nazývá Strom života. Tento údajně největší žulový monolit na světě je vlastně sloup z propletených těl. Jak název napovídá, má se zřejmě jednat o oslavu žití, po prohlédnutí zblízka však směs nehybných zad a končetin působí spíš trochu děsivě. To však nemění nic na dokonalosti a monumentalitě práce, před kterou nezbývá než smeknout. Hloučky nahých kamenných lidí zdobí i kruhové schodiště pod obeliskem. Světlý materiál je tak hladký, že jej nelze nepohladit. Všechny sochy jsou ztvárněny velmi jednoduše, bez podrobných detailů, žádné dramatické křivky a zvlněné drapérie. Jednoduchost, hladkost a nahota. Robustní mužské a ženské postavy jsou zachyceny ve chvílích hry, jakoby dětského dovádění, dílo je však prosto jakékoli erotiky. Je pochopitelné, že doba vzniku, počátek 20. století, nenahrávala takovýmto experimentům.
Vigelandovo dílo si užilo mnohaletých diskusí odborníků, kteří se přeli o vkusnost a uměleckou kvalitu. Puritáni snesli na hromadu spoustu odsuzujících argumentů. Vášnivě jim přikyvovali akademisté, jimž v žádném období dějin umění nebylo vhod jakékoli odchýlení se od zavedených představ krásy a normálnosti. Dnes asi většinu z nás po sobě lezoucí hraví naháči nepobuřují. Spíš se zdá, že sochy znázorňují obyčejné lidské štěstí, které může rodina prožívat v jakékoli zemi a kulturním prostředí. Život však není jen dětství a mládí se svým škádlením. Sochař nezapomněl ani na další etapy života. Postavy starších lidí s povadlejšími tvary se k sobě choulí s velkou láskou a něhou, že jim leckterý mladý pár může závidět. Nazí lidé pokročilejšího věku nejsou ve světě umění běžným námětem, a právě zde jsou názorně vidět Vigelandovy schopnosti a vliv jeho učitele, Augusta Rodina.
Sochařského díla lačný turista by si měl projít park celý. Nejatraktivnější a z dálky viditelná je kromě Stromu života i níže položená kašna, tvořená sochami pěti mužů, kteří drží nad hlavami obrovskou mísu se stékající vodou. Při toulkách postranními užšími cestami lze však objevit i utajená tichá místa, kde žádné davy nepotkáme. Například jeden kulatý parčík nabízí sochy kojenců. Všichni jsou to kluci a spokojeně spí v různých pozicích. Uprostřed by se vyjímala nějaká ta fontánka. Ale tady najdeme něco mnohem originálnějšího: sloupek s postavičkou, která je počátkem všeho: skrčené miminko stojící na hlavě v poloze před narozením. Jak idylické místo pro posezení a rozjímání o smyslu a kráse lidského života.
Figurativní Vigelandovo veledílo je možné vychutnat také při pozdních procházkách a umělém osvětlení, protože park je přístupný i večer. Téměř 200 soch z žuly nebo bronzu v roztodivných polohách, pohybech a v rozličných životních situacích má svůj půvab v jakékoli denní i roční době. Kdo by se chtěl seznámit hlouběji s umělcovou osobitou prací a procesem vzniku jeho soch, má možnost navštívit muzeum – stačí jen přejít ulici. Rané věci, dřevoryty, skici a sádrové formy přispějí k ještě lepšímu poznání člověka, jehož dílo je spletí tvarů přirovnáváno k Sixtinské kapli ve volné přírodě.

Více informací o Norsku naleznete zde: www.norge.cz

 

Shopping Cart