Galleria degli Uffizi
Není špatné mít všechno pod jednou střechou, přehledně a hlavně pod kontrolou, zvláště pokud se jedná o podřízené instituce. To by se zamlouvalo každému vladaři a výjimkou nebyl ani Cosimo I. deʼ Medici, když v roce 1559 dal postavit společný palác pro všechny složky své administrativy. Nicméně jeho „officia“, úřady, se pod vžitým názvem „Uffizi“ nakonec staly synonymem pro jednu z nejslavnějších sbírek výtvarného umění.
Cosimo se ujal vlády nad Toskánskem v roce 1537 jako osmnáctiletý mladík, a přestože převzal zemi rozvrácenou sérií pohrom a válek, projevil se jako jeden z nejobratnějších státníků své doby. Královské koruny, po níž toužil, sice nedosáhl, ale udělení titulu velkovévody, jímž se toskánští vládcové pak honosili až do období Risorgimenta (a na rozdíl od svých plebejských předků se mohli psát i s hrdým „dei“ nebo „deʼ“), bylo i tak velkým úspěchem. Jeho ideálem byl císař Augustus a podobně jako on dbal na okázalou podporu kultury jako nástroje své politické reprezentace. Do města obchodníků a řemeslníků uvedl nádheru velkolepých triumfálních průvodů, pompézních vítání významných návštěvníků, karnevalů a okázalých svatebních slavností s nákladnými dekoracemi, vodními hříčkami a ohňostroji.
Vnějším znakem jeho postavení byly i četné novostavby, případně úpravy starších budov – právě on dal upravit starý palác Signorie, dosud symbol republikánského zřízení, na svůj vévodský palác, „Palazzo Ducale“, stejně jako dal nákladně přestavět nedávno před tím získaný Palazzo Pitti s rozsáhlými zahradami. Při velkorysé mecenášské činnosti, k níž patřila i podpora uměleckých sbírek, budování knihovny a financování uměleckých škol, byla stavba administrativních budov jen okrajovou záležitostí. Alespoň jak se zpočátku zdálo.
Úkolem tehdy pověřil Giorgia Vasariho, významného architekta, ale též malíře, teoretika umění a spisovatele, člověka mnoha profesí a neuvěřitelné invence. Ostatně Vasariho Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů, vydané poprvé už v roce 1550, jsou dodnes nejobsáhlejším zdrojem našich znalostí o osudech umělců italské renesance. Jeho řešení budovy, omezené prostorovými možnostmi, bylo naprosto originální: výsledkem stavby, v níž po Vasariho smrti pokračovali Buontalenti a Alfonso Parigi, nebyl palác jako budova v obvyklém slova smyslu, nýbrž velmi složitá srostlice různorodých místností, spojených pouze jednotnou fasádou. Ta však netvoří vnější plášť budovy, ale nachází se vlastně „uvnitř“ – v nezvykle dlouhém nádvoří na způsob ulice vedoucí z náměstí Signorie k řece, zatímco navenek jsou zrcadlově shodná křídla paláce vrostlá do okolní zástavby, a palác tedy žádné…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Florencie