Lotyšsko je povětšinou plochá země a ani zdejší řeky a potoky nevynikají nějakými hlubokými kaňony a stržemi. Jsou to vesměs mladé toky, které si začaly budovat svá nová koryta až po ústupu posledního ledovce, když za sebou zanechal krajinu jako den po stvoření. Nedohledné pláně pokryté hlínou, pískem a kamením.

Zatímco ostatní řeky svá koryta teprve zakládaly, řeka Gauja měla to štěstí, že pod ledovcovými nánosy narazila na jakési staré zanesené, ještě předledovcové koryto a rychle se do něj začala zahlubovat. Tato náhodně získaná výhoda ji dodnes odlišuje od většiny pobaltských řek a dává jí výsadní postavení. Na svém středním toku je jiná, dramatická, s údolím hlubokým až 85 m. Prořezává se prvohorními železitými pískovci, mohutně meandruje a místy lemují její břehy skalnaté ostrohy. Blízko říční hladiny dokonce zeje temný vstup do Gutmanovy jeskyně, vlastně jeskyňky, i když největší v celém Pobaltí. Ke vzniku kaverny patrně napomohl nějaký puklinový pramen, který v jeskyni vyvěral. Podle pověsti žil kdysi v jeskyni jakýsi dobrý muž a vodou z pramene léčil lidi. Odtud prý pochází jméno jeskyně Gūtmaņa ala (německy gut Mann znamená „dobrý muž“). Také mikroklima říčního údolí je trochu odlišné než na plošině, a proto tady našlo domov kolem 900 rostlinných druh…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Pobaltí