Když ctihodný gentský občan Joos Vijd někdy v roce 1420 pověřil malíře Huberta van Eycka vytvořením retáblu pro oltář rodinné kaple v místním farním kostele, sotva mohl tušit, že „Gentský oltář“ bude ještě po bezmála 600 letech připomínat jeho památku, ba co více, že bude patřit k nejvýznamnějším dílům světového umění.
Mělo se jednat o obvyklý oltářní nástavec, jaký od středověku ve stále větší míře tvoříval pozadí liturgickým úkonům na oltáři a postupně nabyl podoby triptychu a nakonec složité sestavy o mnoha deskách, opatřené otočnými křídly. Právě takový polyptych měl asi na mysli zmíněný Joos Vijd s chotí Alžbětou, rozenou Borluutovou. Latinský nápis na dolním rámu díla připomíná, jak „pictor Hubertus e Eyck“, lepšího nad nějž prý není, začal úkol, dokončený pak jeho bratrem Johannem, pro „modlitbám oddaného Judoka Vyda“. Chronogram z červených verzálek nápisu udává i přesný letopočet dokončení: 1432.
Známe tedy objednavatele i oba autory, známe časové vročení práce a především máme k dispozici téměř celé, vcelku zachovalé, dílo. Jeho hlavním tématem je Klanění Beránku. Celé kompozici vévodí postavy trůnícího Krista s Pannou Marií a sv. Janem Křtitelem, doprovázené anděly na otočných křídlech; zcela na krajích pak stojí postavy Adama a Evy a nad nimi, v malých čtvrtkruzích, je připomenut příběh Kaina a Ábela. Hlavní téma oltáře je představeno v drobnějším měřítku dole: ve volné krajině s průhledy k dalekým jezerům a horám se siluetami chrámů a měst, na oltáři obklopeném klečícími anděly, stojí Beránek Boží, z jehož hrudi prýští krev do kalicha na oltáři. Zpovzdálí sleduje výjev shromáždění postav Starého i Nového zákona, stejně jako světců a světic přicházejících z pozadí, v popředí výjevu prýští voda ze Studnice života. A další přicházejí (nebo přijíždějí) symetricky z obrazů bočních křídel: zleva Spravedliví soudcové a Boží bojovníci, zprava svatí Poustevníci a Poutníci.
Zatímco v takto rozevřené podobě býval oltář ke spatření jen při významných svátcích, ve všedních dnech se k věřícím obracel vnějšími stranami zavřených křídel. Ta jsou věnována Zvěstování Panny Marie, zachycenému zde v interiéru paláce. Jeho prostor je přesně definován s pomocí perspektivy, s řadou zajímavých detailů, a dokonce i s výhledem na Nazaret (pojatý zde ale jako soudobé gotické město, snad Gent). V lunetách nad výjevem jsou vyobrazeni starozákonní proroci a sibylly, v dolním pásu postavy obou svatých Janů, velmi přesvědčivě namalované jako dřevěné sochy, a zcela na krajích pak donátorský pár – Joos Vijd s manželkou. Celek kdysi doplňoval podlouhlý obraz Pekla na tzv. predele nad oltářní menzou, ale ten byl zničen při nešťastné opravě roku 1550.
I když jsou bratři Eyckové považováni za vynálezce malby olejovými barvami na napjatém plátně, zde pracovali technikou tempery na dřevěných deskách, ale i v této tradiční technice dosáhli nesmírně dokonalého podání reality. Obratně zacházeli s optickými vlastnostmi perspektivy, kterou sice ještě neznali přesně, ale na základě pečlivého pozorování uměli vytvářet dokonalou iluzi prostoru. Bravurně zvládali také modelaci předmětů i lidských těl a nebývalý byl též jejich smysl pro detail, studovaný až „fotograficky přesným“, ostrým způsobem.
Dílo, jímž bratři Eyckové založili slavnou tradici nizozemského realismu, zázračně odolalo všem pohromám i zájmu sběratelů. Chtěl je získat španělský Filip II., jen o vlásek oltář ušel zničení kalvinisty, roku 1640 byl ohrožen požárem a nevyhnul se ani mravopočestným zásahům: Josef II. dal načas odstranit křídla s „nemravným““ akty Adama a Evy. Uměnímilovný Napoleon nechal střední desky oltáře odvézt do Paříže… a v bezpečí nebyl oltář ani po jejich navrácení. Ještě v roce 1934 neznámý pachatel ukradl část levého křídla se Spravedlivými soudci, zřejmě již navždy ztracenou, a nechybělo mnoho, aby byl oltář zničen nacisty.
Teprve v roce 1952, po zevrubné restauraci, byl polyptych vrácen do chrámu Sint Baafs, kde je nyní vystaven v jedné ze západních kaplí.
Další články z vydání o Flandrech zde