Sardinie a Korsika, ostrovy, které spolu ještě v nedávné geologické době souvisely, jsou troskami dlouhého horského pásma, které se po variském vyvrásnění obloukovitě táhlo od francouzské Provence přes Středomořskou pánev až na Iberský poloostrov. Součástí a zároveň pozůstatkem tohoto prvohorního horstva jsou kromě Sardinie a Korsiky ještě malé ostrovy Baleáry. Většina bývalého pohoří však poklesla a leží teď na dně Tyrhénského moře. Oba ostrovy se také od třetihor zvolna sunou k jihovýchodu a ještě se přitom otáčejí ve směru hodinových ručiček – důkaz toho, že se Středozemní moře stále víc uzavírá a zmenšuje.
Geologická stavba Sardinie je podivuhodně mozaikovitá. Různé druhy a typy hornin se tu mnohdy střídají i na několika desítkách metrů, což svědčí o těžce namáhané zemské kůře v době, kdy horstvo vznikalo. Charakteristickým znakem ostrova je mohutný vnitřní a později i vnější vulkanismus. Proto jsou oblé žulové klenby a ploché lávové příkrovy nejnápadnějšími znaky reliéfu. Na žulovém základu, který patří k nejstarším horninám ostrova, však také místy leží mocné vrstvy usazenin, hlavně vápenců a pískovců. Každá z těchto hornin vytvořila na svém vymezeném území zcela osobitý typ reliéfu, až to mnohdy vypadá, jako by mezi sebou ty různobarevné žuly, černé čediče, růžové vápence a zlatavé pískovce soutěžily o nejbizarnější tvary.
Jednou z mnoha podivuhodností Sardinie je neobvyklý způsob zvětrávání hornin, zejména žul. Vlivem mořského vzduchu a extrémně vysokých letních teplot, které vyvolávají vnitřní pnutí, se žuly rozpadají jakoby zevnitř, vznikají v nich jeskyně a tunely, které se stále víc rozšiřují, až balvany proděraví skrznaskrz. Tyto skalní útvary typické pro Sardinii a Korsiku se odborně nazývají tafony. V závěrečné fázi zvětrávání zůstávají z žulové klenby jen zaoblené vnější slupky, dál devastované povětrností do exotických tvarů a podob. Poslední trosky kleneb pak trčí k obloze jako ostré zuby, hroty a všelijak modelované útvary. Cesta žulovým masivem je pak procházkou mezi přírodními monumenty nejpodivnějších tvarů, v nichž lidská fantazie objevuje přízraky lidí a zvířat.
Ty nejfantastičtější skalní monumenty lze spatřit na severu Sardinie, v oblasti Gallura. Žula je tady základním fenoménem, který modeluje reliéf vnitrozemí, vytváří strhující tvary pobřeží a je základním stavebním materiálem zdejších vesnic a měst. Starobylé kamenné zdi a kamenné domy postavené nasucho, bez malty, obdivuhodným způsobem doplňují místní žulovou krajinu.
Neobyčejné skalní útvary lze spatřit například na severovýchodě ostrova, východně od silnice Olbia – Arzachena. Nevelký žulový masiv s maximální výškou 650 m působí jako dračí tlama. Tisíce ostrých zubů tady trčí k nebi a je snadné mezi mimi zabloudit. Skalní útvary vypadají z každého úhlu jinak, a jestli jste si při cestě vzhůru určili za orientační bod skalku v podobě psí hlavy, při cestě zpět ji nepoznáte, protože se jeví jako nenápadná oblá kupka. I v této podivuhodné divočině však žijí lidé, ba staví si zde své rekreační kamenné domy. Na úpatí hor dokonce leží malebné, jak jinak než ze žuly postavené městečko San Pantaleo. Při silnici do této obce můžeme vidět jeden z mnoha místních tafonů – přírodní jeskyňku v žulovém výchozu na vnější straně prudké zatáčky, v níž zbožní pantaleonští občané udělali kapličku Panny Marie.
Jiný žulový masiv vrcholí v severovýchodním vnitr…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Sardinie