Jsou … jaké vlastně? Úchvatné? Ano. Velkolepé? Jistě. Ohromující? Samozřejmě. A také jedinečné, velebné, tak trochu záhadné, majestátní, neochvějně plující mořem času, odrážejíce přitom bez zakolísání vzduté vlny obdivu stejně jako poryvy posměšných vichrů. Francouzské gotické katedrály.
Skoro se tomu nechce věřit, ale stavby, za kterými přijíždějí každoročně statisíce turistů z celého světa, které chrání UNESCO a o nichž se píší tlusté knihy, nevzbuzovaly vždy jen okouzlení a úžas. Občas je stíhalo i opovržení. „Temný středověk“ vystřídala renesance, jež se zhlédla v antické kultuře Řecka a Říma. Gotické katedrály začaly mnohým připadat velikášské, nabubřelé, přitom však především architektonicky nepovedené. Jejich kritici jim vytýkali leccos, především pak to, že vypadají, jako by měly každou chvilku spadnout, a drží je pouze systém opěrných pilířů a oblouků. Z přezíravého náhledu na tohle umění vzniklo i jeho označení. Slovo „gotický“, tedy „pocházející od Gótů“, se začalo používat ve smyslu „barbarský“, „primitivní“ – myšleno ve srovnání s dokonalým uměním antickým – nejprve pro veškeré umění mezi antikou a renesancí. Snad to byl už sám velký Raffael Santi, kdo tohle označení zavedl, hodně ho pak rozšířil malíř, architekt a autor životopisů italských renesančních umělců Giorgio Vasari. V 19. století se začalo rozlišovat umění románské a termín gotika zůstal pro umění vrcholného středověku, v architektuře charakterizované především křížovou žebrovou klenbou, případně lomeným obloukem. V té době však už mizel původní pejorativní nádech tohoto označení. Na jedné straně neoklasicismus stále gotiku zesměšňoval, na druhé straně začalo být díky romantismu středověké umění bráno na milost, ba dokonce se v určitých kruzích dostalo do módy.
Pro milovníky záhad a tajemna, kteří si vůbec přijdou v souvislosti s gotickými katedrálami na své, musíme poznamenat, že existují i jiné výklady vzniku slova „gotika“ – tu více, tu méně přitažené za vlasy. Podle jedné verze bylo na počátku bretonské slovo argoat, „les“ – snad proto, že některé stavby svým sloupovím opravdu les připomínají. Řecké goéteia znamená „čarodějnictví“ a „gotika“ je pak podle této verze „umění zaklínat“. Kabalistická etymologie zase vidí spojitost mezi výrazy art gotique (gotické umění) a argotique – argotický, tj. související s argotem, tajným jazykem uzavřené skupiny lidí. Gotika je pak vykládána jako umění ducha určené pro zasvěcence.
O katedrálách obecně, ale hlavně o té v Chartres
Kde jinde začít procházku po několika francouzských gotických katedrálách, než v Chartres! Katedrála Panny Marie tu stojí na malé vyvýšenině nad městem, kterou Auguste Rodin označil za „Akropoli Francie“. Jestliže i uprostřed městské zástavby na rovném terénu dominovala katedrála nad okolními domy svou monumentální výškou, v Chartres je tato její svrchovanost ještě umocněna. K chrámu vskutku nezbývá než vzhlížet a stoupat k němu. Chartreská katedrála je také jedním z nejlepších příkladů gotické architektury v celé Francii. Ne náhodou napsal slavný francouzský kunsthistorik Émile Mâle (1862–1954), že v Chartres „je nejzřetelněji vyjádřen encyklopedický charakter středověkého umění“. Nechybí tu snad nic, a tak se tu můžeme velmi dobře seznámit se všemi charakteristickými znaky francouzských katedrál.
Věže, pevné zdi a v nich brány – portály: tři v hlavním západním průčelí, po třech v severním a jižním průčelí příčné lodi. Ano, tohle je nebeské město, a ne ledasjaké, nebeský Jeruzalém. To je ten „příbytek Boží uprostřed lidí“ ze Zjevení Janova – jeden ze sedmi andělů ukazuje Janovi svaté město Jeruzalém sestupující z nebe, a to město má po třech branách na každé straně. A střeží ho andělé a světci – nejen brány, jak uvádí Zjevení Janovo, ale také hradby. Jak se píše v Izajášovi, „Na tvých hradbách, Jeruzaléme, jsem ustanovil strážce“. A opravdu, najdeme je ve výklencích opěrných pilířů na severní a jižní straně katedrály. Původně měla mít chartreská katedrála devět věží – kromě dvou existujících po stranách západního průčelí ještě dvě dvojice lemující severní a jižní portál příčné lodi, jednu dvojici po stranách chóru a poslední věž nad křížením hlavní a příčné lodi. Od plánu se po nějaké době ustoupilo a věže vznikly pouze na západní straně. Podívejme se na ně – nejsou stejné a trochu matou svými názvy. Severní Nová věž je starší, její stavba byla zahájena v roce 1134, ale jméno se odvolává na skutečnost, že byla uzavřena plaménkovou špičkou až na počátku 16. století. Stará věž na jižní straně se začala stavět asi o deset roků později než Nová, ale celá byla dokončena během 25 let, včetně prostého kamenného jehlanu na vrcholu. Ve stejné době jako Nová věž vznikal také trojdveřový západní portál, zvaný Královský. Je s ním spojena jedna zvláštnost – všechny troje dveře vedou do hlavní lodi, postranní lodě trojlodního interiéru končí slepě u věží.
Prohlížet si portály chartreské katedrály, to je jako listovat v obsáhlé obrazové publikaci. Soch a sošek je v katedrále dohromady na dva tisíce. Obsáhnout je všechny není možné, a tak je nejlepší nechat oči volně klouzat a zastavit je vždy na něčem konkrétním, když spatří něco obzvlášť zajímavého. Co však nelze pominout, jsou raně gotické sochy v ústupcích šikmého ostění dveří Královského portálu. Štíhlé, nepřirozeně vysoké postavy ve splývavých rouchách, vytesané vždy i s příslušným sloupem z jednoho kusu kamene, působí mimořádně vznešeným, velebně-mystickým dojmem. Ve vrcholně gotických portálech příčné lodi jsou figury v ostění proporčně realističtější, ale velebnosti svých předchůdkyň na západní straně nedosahují.
A ještě jeden typický prvek figurální výzdoby západního průčelí katedrál musíme zmínit: královskou galerii. Najdeme ji pouze na katedrálách zasvěcených Panně Marii a její provedení není jednotné. V Chartres čítá pouze 18 postav a je umístěna nad rozetou, kde propojuje obě věže. Nad ní je už jen trojúhelníkový štít se sochou Panny Marie završený na špičce postavou Krista. V Amiensu zahrnuje 22 soch a je umístěna pod rozetou, stejně jako v Paříži, kde má však 28 členů. Nejrozsáhlejší je v Remeši, kde jejích 56 příslušníků není umístěno jen na průčelí, ale obtáčí nad rozetou věže katedrály ze všech stran. Různý počet králů závisí na tom, kterým biblickým pramenem se jejich tvůrci řídili. Jde totiž o portréty izraelských a judských králů počínaje Davidovým otcem Jišajem. Z tohoto rodu pocházel podle evangelistů Matouše a Lukáše také Ježíš. Ve středověké Francii byl Jišajův rodokmen ztotožňován s vládnoucí dynastií Kapetovců. Zdůrazňování královského původu Ježíšova bylo paralelou k touze Kapetovců zdůrazňovat legitimitu své vlády poukazováním na příbuzenské vztahy s Karlovci a Merovejci, prvními panovnickými dynastiemi ve franské říši. Ne nadarmo začíná v Remeši galerie králů výjevem Chlodvíkova křtu. Jeruzalém je nejen městem nebeským, ale také královským, a katedrála je královským kostelem, těsně spjatým s korunou.
Pojďme teď dovnitř. Arkády lomených oblouků vedou pohled vstoupivšího vpřed, do hloubky grandiózního prostoru, k chóru a oltáři. Výška prostoru, štíhlé proporce a množství vertikálních linií, o něž se starají pilíře s příporami, strhávají oči zase vzhůru, k nebesům. A pak to světlo… Ne, není ho příliš mnoho, vlastně méně, než by se dalo čekat, když si uvědomíme, že rozsáhlé plochy stěn byly v gotické katedrále nahrazeny okny. Ale protože okna nevyplňuje běžné sklo, nýbrž barevné mozaiky, je světlo tlumené, jakoby matné, a barevné, v Chartres na mnoha místech namodralé. Zasvítí-li takovými okny sluníčko, zalije se katedrální prostor třpytivou krásou a celý interiér se oblékne do nádherných šatů, opět přesně tak, jak je psáno ve Zjevení Janově: „A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha.“ S prohlížením oken je to stejné jako s plastikami. Jeden neví, kam se podívat dříve, vždyť jejich celková plocha činí víc než 2000 m2! Několik míst ale stojí za zvláštní upozornění. Tři západní okna pod rozetou jsou vůbec nejstarší, spíše ještě románská – pocházejí z doby kolem roku 1150 a přečkala požár, který v roce 1194 zničil předchůdkyni současné stavby. Na pravém z nich se opět setkáváme s Jišajovým rodokmenem – svědčí to o tom, jak významný byl tento motiv pro kapetovskou ikonografii. Až na několik oken vyměněných v 18. století kvůli lepšímu osvětlení interiéru a několik dalších zničených za Francouzské revoluce jsou všechna ostatní okna gotická, ze začátku 13. století. Za pozornost stojí všechny rozety – západní zobrazuje Poslední soud, jižní oslavuje Krista a severní Pannu Marii. Severní rozetě se také říká Francouzská růže a financovala ji královna Blanka Kastilská, matka Ludvíka IX. Svatého. Budete-li mít chuť, zkuste najít v jižním chórovém ochozu okno se sedící Madonou v nádherně modrém rouchu na červeném pozadí, která drží na klíně Ježíše. Říká se jí prostě – Notre-Dame de la Belle Verrière, Panna Marie z krásného malovaného okna. I když celé okno bylo zkompletováno později, čtyři tabulky s Pannou Marií jsou také pozůstatkem z předchozího chrámu.
Ač se nám oči po vstupu do katedrály samy stáčejí vzhůru, sklopme je včas k zemi, abychom nepřehlédli další pozoruhodnost. Do podlahy hlavní lodi, v polovině vzdálenosti mezi vchodem a lodí příčnou, je ze světlých a tmavých kamenů vyložen nepříliš nápadný labyrint. Klasický labyrint tvořený sedmi kruhy a naznačující sedm cest k cíli, nástroj meditace a metamorfóza životní pouti, je znám z mnoha různých kultur a objevuje se v lidské historii už více než dva tisíce let před naším letopočtem. Převzalo ho i křesťanství, výchozím tvarem pro jeho konstrukci byl kříž. Labyrint se stal běžnou součástí gotických katedrál, ale na mnoha místech byl v průběhu staletí zničen nebo záměrně odstraněn. Třeba v Remeši ho prý rozebrali, neboť jím ze zábavy procházely děti, což vadilo důstojným kanovníkům. Jedenáct koncentricky uspořádaných kruhů rozdělených do čtyř kvadrátů mění pouhou cestu ve skutečnou pouť do nebeského Jeruzaléma. Trasa od vstupu k cíli uprostřed obrazce měří v Chartres 294 metrů. Kajícníci ji absolvovali po kolenou, ostatní poutníci vztyčení, ale všichni přitom doufali, že se dostanou blíže k bohu. Někdy to mohla být i náhražka za pouť do skutečného Jeruzaléma, a tak vzniklo označení „chemin de Jerusalem“, cesta k Jeruzalému. A nenechme se mýlit – labyrint není bludiště. Tady nejsou slepé odbočky, tady se nevrátíte do stejného místa, tohle není hádanka, kterou je třeba vyřešit. Člověk se musí rozhodnout jen jednou – zda vstoupit či ne. Cesta je jen jedna a kdo po ní jde správně, ten dojde k cíli. Cesta dovnitř je zároveň cestou ven. A třeba do nejhlubšího nitra vlastního ega a pak zase zpátky do světa, jenž nás obklopuje, ale s hlubším pochopením, kdo vlastně jsem.
Labyrint v chartreské katedrále vznikl kolem roku 1200. Cesta stočená do oblouků je vyložena světlými kameny, stejnými, jakými je vydlážděna podlaha všude kolem, přepážky jsou tmavé. Druhý labyrint spatříme v Amiensu. Ten původní z roku 1288 byl sice počátkem 19. století zničen, ale v roce 1895 vytvořen znovu. Je kontrastně černo-bílý, s černou cestou, jež se tentokrát lomí v úhlech. I v Amiensu ho ale lze přehlédnout – lidé ho totiž často považují jen za jeden z mnoha geometrických vzorů, jimiž je tam v jednotlivých polích vydlážděna celá podlaha.
Ještě jeden charakteristický rys gotických katedrál nesmíme pominout. Je jím jejich umístění. Vznikaly vesměs v místech, kde stály kultovní svatostánky už dávno v minulosti – nejen té křesťanské, ale ještě předtím pohanské. Chartres je toho výborným příkladem. Pahorek, na němž stojí katedrála, býval poutním místem už za Galů a Keltů, kteří zde bezpochyby měli jakousi svatyni. Křesťanský chrám tu stojí nepřetržitě od 4. století. Taková fakta rozněcují fantazii a jsou výživnou stravou pro stoupence hermetismu a podobných esoterických nauk. Krypta pod katedrálou, postavená na počátku 11. století, je prý ve skutečnosti dávný dolmen a zde uctívaná socha černé Panny z hruškového dřeva snad už předkeltského původu. Těžko se některé tyto teorie vyvracejí – onu věkem zčernalou sochu Madony, která byla v severní galerii krypty od počátku chrámu, totiž revolucionáři v roce 1793 spálili a dnes je nahrazena kopií zhotovenou podle starých dokumentů. Ale jsou i nevysvětlené skutečnosti, jež hermetikům nahrávají. Třeba ta zvláštní orientace – proč není chartreská katedrála orientována přímo na východ, jak je u křesťanských kostelů zvykem, ale na severovýchod? Hermetici to vysvětlují směrem, kterým vede „telurický proud“, proud energie vznikající třeba pohybem podzemních vod, posuvem půd, pohybem magmatu. Stejné vysvětlení mají i pro fakt, že chartreská katedrála je jediná, v níž není pochován žádný král, kardinál ani biskup – pahorek prý musí zůstat nedotčen, žádná překážka nesmí narušit pozitivní proud energie. Vskutku je tomu tak, biskupové sice v areálu pohřbeni jsou, ale ne ve vlastní katedrále, nýbrž v kapli sv. Piata, která velmi zvláštním způsobem vybíhá ven z věnce chórových kaplí – proč vlastně? A takhle bychom mohli pokračovat dál a dál. Za všechna další mystéria připomeňme už jen mezi „záhadology“ oblíbenou teorii o tom, že za náhlou stavbou mnoha velkých gotických katedrál ve 12.–13. století stály finance i vědění templářského řádu…
Remeš – katedrála andělů
Zatímco stavitele chartreské katedrály neznáme jménem, v Remeši, kde katedrála Panny Marie vznikala od roku 1210 asi sto let, se jména dochovala. A tak víme, že stavbu v místech, kde bývala už bazilika, v níž roku 496 pokřtil biskup Remigius merovejského panovníka Chlodvíka I., navrhnul Jean d´Orbais a po něm vedli práci remešské stavební hutě Jean de Loup, Gaucher de Reims, Bernard de Soissons a Robert de Coucy. Společně vytvořili vyzrálou stavbu, jež se stala tradičním místem korunovace francouzských králů. Již od Chlodvíkova křtu jako činu velmi významného pro vznik franského království měla Remeš mimořádné postavení, jež posílilo poté, co papež zvláštní bulou udělil remešskému arcibiskupovi právo korunovat francouzského krále. Remeš byla korunovačním městem již od 10. století a v současné katedrále byli korunováni a pomazáni svatým olejem všichni francouzští králové od Ludvíka VIII. po Karla X. Jedinou výjimkou byl Jindřich IV., korunovaný roku 1594 v Chartres, a také Ludvík XVIII., jenž pomazání odmítl s tím, že je panovníkem z vůle národa. Říká se, že snad vůbec nejslavnější byla korunovace Karla VII. v roce 1429, jehož před oltář katedrály přivedla Johanka z Arku. Jeho otec Karel VI. přijal roku 1398 v Remeši českého krále Václava IV. s početnou družinou. Oba panovníci zde jednali hlavně o návrzích pražské a pařížské univerzity na odvolání papežů – Evropou tehdy otřásalo už 20 let papežské schisma, v Avignonu úřadoval Benedikt XIII., zatímco v Římě Bonifác IX. Tahle státní návštěva ale není jedinou českou stopou v Remeši. Pozoruhodný osud má za sebou tzv. Remešský relikviář. Jeho starší část psaná cyrilicí vznikla snad v Sázavském klášteře a ve 14. století ji daroval Karel IV. nově založenému klášteru v Emauzích. Tam vznikla druhá část manuskriptu psaná hlaholicí. V 15. století bylo dílo v deskách zdobených zlatem, drahokamy a ostatky svatých darováno do Konstantinopole. O dalších 100 let později se dostalo do vlastnictví kardinála Karla Lotrinského, který ho věnoval remešské katedrále. Tvrdí se dokonce, že asi 150 let právě na tento evangeliář přísahali francouzští králové při korunovaci.
Během korunovačních slavností byl královskou rezidencí arcibiskupský palác, podle svého původního půdorysu ve tvaru T zvaný nejméně od roku 1131 Palais de Tau, stojící přímo vedle katedrály. Mimo jiné je v něm nádherná dvoupatrová kaple trochu připomínající pařížskou Sainte-Chapelle a dnes také katedrální muzeum. Nejen katedrála, ale i arcibiskupský palác je zapsán na seznamu Světového dědictví a s nimi ještě jedna remešská památka – opatství St-Remi v jihovýchodní části města, nedaleko od slavných Šampaňských sklepů. Jeho nejvýraznější částí je bazilika z 11.–12. století postavená nad hrobem sv. Remigia, jejíž starší část vysvětil papež Lev IX. v roce 1049. Všechny tři chráněné památky byly poškozeny za první světové války, ale po ní znovu opraveny.
Snad nejcharakterističtější pro remešskou katedrálu je značný výskyt andělů. Najdeme je skoro všude – v portálech, pod oblouky klenby, na špičkách malých věžiček dostavěných v 16. století i ve výklencích opěrných pilířů. Vůbec nejslavnější je ten z výjevu Zvěstování na pravé straně ostění středního portálu hlavního průčelí, který díky svému líbezně se usmívajícímu obličeji dostal přezdívku „Úsměv z Remeše“. Patří k typickým dílům École Champenoise, jež ve 13. století vytvořila v remešské katedrále řadu osobitých děl, která mají společné to, že zachycují mladé štíhlé osoby s jemným přátelským výrazem ve tváři.
V interiéru katedrály upoutají asi každého opět barevná okna. Úžasná je rozeta nad hlavním vchodem asi s 50 sochami ve výklencích kolem sebe. Část oken je novodobá. Většinu vytvořil Jacques Simon, ale tři okna v prostřední chórové kapli vznikla podle návrhů Marca Chagalla.
Největší je Amiens
Katedrála Panny Marie v Amiensu, hlavním městě Pikardie, je nejvyšší gotickou katedrálou ve Francii. Hlavní loď je vysoká 42,30 m a vyšší je pouze nedokončená katedrála sv. Petra v Beauvais. Její stavbu zahájil po velkém požáru v roce 1220 biskup Evrard de Fouilloy, který projektem pověřil Roberta de Luzarches. Ten spolu se svými následovníky Thomasem de Cormont a jeho synem Renaudem vytvořil snad nejharmoničtější katedrálu ve Francii, kterou anglický umělecký kritik 19. století John Ruskin nadšeně označil za „Parthenon gotiky“.
Když se v 90. letech 20. století čistilo západní průčelí laserem, objevily se na různých místech zbytky polychromie – sochy byly původně barevné. Po podrobném studiu byla vypracována technologie, která je schopna promítnout na průčelí původní barvy. Turisté mohou do nového života probuzené skulptury takto obdivovat v rámci večerních představení Zvuk a světlo, která se konají v hlavní letní sezoně a o Vánocích. Také v interiéru patří k nejvýznamnějším uměleckým dílům sochy. Vesměs jsou již renesanční, z přelomu 15. a 16. století, mimořádně výrazově působivé.
Výstavba nové katedrály byla spojena také s cílem vybudovat vznešenou kulisu pro jednu mimořádně cennou relikvii. V roce 1206 byla do Amiensu přivezena údajná hlava Jana Křtitele, součást kořisti ze čtvrté křížové výpravy – ano, té, kterou vyhlásil v roce 1202 papež Inocenc III. a jež skončila o dva roky později dobytím křesťanské Konstantinopole. Relikvie se posléze kamsi ztratila, ale byla nahrazena v 19. století replikou.
Pět portálů v Bourges
Dnes nepříliš známé město Bourges v departementu Cher leží takřka uprostřed Francie. V minulosti to bývalo centrum historické provincie Berry a také významné středisko alchymie. Nás však zajímá doba ještě vzdálenější. Už v roce 1195 tady začal arcibiskup Henri de Sully se stavbou chrámu, který se tak stal první z vrcholně gotických katedrál ve Francii. Tvrdí se, že za vybudování obrovského svatostánku v malém městě mohla rivalita mezi sourozenci. Henriho bratr Maurice byl totiž sice „jen“ biskupem, zato však v Paříži, kde koncem 12. století začal s gotickou přestavbou katedrály Notre-Dame. A tak se Henri rozhodl, že bude mít katedrálu také. Dílem pověřil architekta Paula-Louise Boeswillwalda, který navrhl stavbu poněkud odlišnou od těch, kterými jsme se zabývali dosud, a do jisté míry poplatnou pařížskému vzoru. Katedrála sv. Štěpána v Bourges je stejně jako Notre-Dame pětilodní, na rozdíl od ní má však také pět portálů v nekonečně dlouhém západním průčelí. Chybí jí zcela příčná loď. V Paříži sice je, ale tak krátká, že vůbec nepřesahuje boční fronty postranních lodí. Výškové členění stavby v Bourges však už je typické, vrcholně goticky trojdílné – arkády, triforium, horní okenní stěna. V Paříži se naproti tomu začalo stavět ještě v raně gotické čtyřdílné dispozici – nad arkádami je empora a nad ní dvě patra oken. Chrám v Bourges byl z větší části hotov už kolem roku 1270, i když vysvěcen byl až v roce 1324.
V interiéru, kde podle Stendhala „návštěvník pocítí nicotnost člověka v přítomnosti boha“, si zaslouží pozornost zejména barevná okna, z velké části původní. Zajímavostí jsou věžovité astronomické hodiny z roku 1423 ve vnější pravé postranní lodi a rozlehlá krypta, největší ve Francii, s náhrobkem vévody Jeana de Berry.
Další články z vydání o francouzských památkách UNESCO zde