Když se řekne Francie, vybaví se člověku nejrůznější asociace. Bonviván připomene krásu žen, lahodnost kuchyně, jiskrnost vína či aroma koňaku, světák pohovoří o jemných odlišnostech parfémů a novinkách ze světa módy, milovník umění vyjmenuje světově proslulé malíře, sochaře či šansoniéry, sportovní fanoušek přidá kopanou, tenis, cyklistiku nebo automobilové závody. A turista – ten se tam rovnou rozjede…
Jsou … jaké vlastně? Úchvatné? Ano. Velkolepé? Jistě. Ohromující? Samozřejmě. A také jedinečné, velebné, tak trochu záhadné, majestátní, neochvějně plující mořem času, odrážejíce přitom bez zakolísání vzduté vlny obdivu stejně jako poryvy posměšných vichrů. Francouzské gotické katedrály…
Fontainebleau je zhruba šestnáctitisícové město v mírně zvlněné krajině jižně od Paříže, proslavené jedním z nejvýznamnějších francouzských zámků. Především však je to uměleckohistorický pojem – vyslovíme-li jméno Fontainebleau, je to v souvislostech francouzské kultury stejné, jako kdybychom v Itálii hovořili o Florencii. Oboje znamená renesanci a pak manýrismus, v němž Fontainebleau sehrálo významnou roli v kulturní orientaci celé země…
Bordeaux platí za metropoli nejslavnější vinařské oblasti ve Francii. Rozlehlé vinice se táhnou podél toku řeky Garonny až k jejímu širokému ústí. Bordeaux je ale také historickým městem, jež se honosí tím, že má po Paříži nejvíce památkově chráněných objektů v zemi. Zápis jeho staré části se snovým názvem Měsíční přístav na seznam Světového dědictví UNESCO v roce 2007 to jen potvrdil…
Městečko Saint-Savin leží na řece Gartempe, severně od staré římské cesty, mezi městem Poitiers a přírodní rezervací Brenne. Je to příjemné místo s nábřežní promenádou stíněnou úhledně ořezanými stromy a se dvěma kamennými mosty, z nichž starší gotický se sedmi oblouky je ze 13. století. V hladině řeky se zrcadlí důstojná budova kláštera a mohutný románský kostel. V sezoně bývá malé město zaplaveno tisíci návštěvníků, toužících zhlédnout památku, uváděnou ve všech turistických průvodcích a knihách o románském umění. Zejména kvůli výjimečně zachovalému souboru románských fresek byl klášterní kostel sv. Savina a sv. Cypriana zařazen již v roce 1983 na seznam Světového dědictví UNESCO…
Antická divadla, ať už řecká či římská, se už nejmíň sto let těší zájmu divadelníků, kteří je využívají pro oživení původních antických děl, stejně jako pro inscenace moderních děl v neopakovatelném historickém prostředí. Těch dobře zachovaných není mnoho – athénské odeion pod Akropolí a divadlo v maloasijském Efesu, slavné divadlo v Epidauru na Peloponésu či v Kúriu na jižním pobřeží Kypru, divadlo v sicilské Taormině… možná deset či dvacet divadel, kde lze nejen hrát, ale kde se zachovalo, byť v troskách, i cosi málo z původní atmosféry. Z těch římských se nejlépe zachovalo divadlo v jihofrancouzském Orange, které od roku 1981 figuruje spolu s nedalekým triumfálním obloukem na seznamu Světového dědictví…
Francouzští vinaři před lahvemi červeného z oblasti Saint-Emilion smekají. Víno se tu rodí ve výjimečně příhodném prostředí, v krajině věnované výhradně pěstování révy, na historických vinicích, jež se po staletí nemění. Hradbami obehnané městečko je ale také místem mnoha pozoruhodných církevních památek, jež vznikaly od 11. století díky jeho poloze na poutní cestě do Santiaga de Compostela. Dost důvodů k zápisu do seznamu Světového dědictví UNESCO, k němuž došlo v roce 1999…
Francouzská síť vodních kanálů, budovaná od počátku 17. století, patří k nejdelším v Evropě. Umělé vodní cesty propojují téměř všechny významné přírodní toky a v dobách své největší slávy dosahovaly délky přibližně 13 000 km. Prvním moderním průplavem byl Canal de Briare spojující Seinu s Loirou, vyhloubený v letech 1608–1642. Krátce po něm následoval Canal du Midi, jedinečná vodní cesta tvořící významnou část propojení Středozemního moře s Biskajským zálivem…
Na počátku nebylo v tomto případě slovo, nýbrž zjevení. Opakované a natolik důrazné, že po sobě zanechalo proděravěnou lebku. Na konci jsou zatím těžké stavební stroje a ambiciózní projekt, který má místu vrátit jeho původní charakter. Tak by se dala stručně vymezit tisíc tři sta let dlouhá historie ostrůvku Le Mont-Saint-Michel, jeho kláštera a okolní zátoky. Stručnost by se ale v tomto případě rovnala hříchu…
Jihofrancouzské město Carcassonne, rozložené na temeni protáhlého pahorku nad řekou Aude, připomíná svými mohutnými hradbami, věžemi a branami s padacími mosty spíše ilustraci vystřiženou z pohádkové knížky než reálné panorama města na začátku 21. století. Snad už jen pestře odění rytíři cválající po starém mostě přes řeku, případně tu a tam nějaký ten nenasytný drak, mohli by doplňovat onu neskutečnou scenerii. Dlužno však podotknout, že úchvatný pohled, jenž nepřipraveným návštěvníkům doslova „bere dech“, je do jisté míry dílem památkové péče a záchrany gotického města v 19. století…
Málokteré místo hrálo tak významnou roli ve francouzských dějinách jako burgundské Vézelay, městečko o sotva pěti stech stálých obyvatel, ležící asi 220 km jihovýchodně od Paříže. A to nejen v souvislosti s památným benediktinským klášterem a kultem ostatků sv. Maří Magdalény, ale především jako důležitý bod na poutní cestě do Santiaga de Compostela a jako místo, odkud vyrazily ve 12. století dvě nejslavnější křížové výpravy do Svaté země. Poutním místem zůstává dodnes, i když většina novodobých poutníků sem směřuje z jiného důvodu, než jejich předchůdci: zdejší opatský chrám Sainte-Marie-Madeleine totiž, díky své sochařské výzdobě, patří k největším skvostům evropského románského umění…
V posledních letech je u nás čím dál populárnější putování za určitým typem objektů – třeba za rozhlednami nebo památnými stromy. V příhraničních oblastech Francie a Belgie se dá zase putovat za zvonicemi. Na seznamu Světového dědictví je jich v současnosti šestapadesát – 33 v belgických Flandrech a Valonsku, 23 v severofrancouzských oblastech Nord–Pas-de-Calais a Pikardie. Ty belgické byly, až na jednu výjimku, zapsány dříve, v roce 1999; o šest let později pak byla oblast rozšířena přes hranici do Francie…
Stavět na zelené louce a bez omezení rozvíjet svoje představy o ideálním řešení celého města… kterýpak urbanista nebo architekt by nesnil o takové zakázce! V hustě obydlené Evropě se takových možností mnoho nenabízí, ledaže bychom se odhodlali bourat města stávající. Ne, že by se takové nápady na kreslicích prknech vizionářů nerodily, i věhlasný Le Corbusier přece kdysi přišel s nápadem zbourat celou Paříž a mezi moderními bloky ponechat jenom pár nejvýznamnějších památek… jenže, naštěstí, k nějakému bourání nikdy nebylo dost chuti ani prostředků. Až na jednu výjimku: válečné události…
Na severu Akvitánie protéká departementem Dordogne řeka Vézère. V jejím údolí bylo nalezeno na 150 lokalit s pozůstatky pravěkého lidského osídlení ze středního a mladého paleolitu. Oblast kolem obce s předlouhým názvem Les Eyzies-de-Tayac-Sireuil vstoupila do učebnic a dala světu řadu odborných termínů – „mousterien“ označující středopaleolitickou kulturu štípaných nástrojů je odvozen z názvu zdejší jeskyně Le Moustier, kde byly tyto nástroje poprvé nalezeny; vyspělá kultura mladého paleolitu „magdalénien“ je nazvána podle skalního převisu La Madeleine, který je její typovou lokalitou; a konečně známý kromaňonec – v roce 1868 bylo v jeskyni Cro-Magnon nalezeno pět koster považovaných za nejstarší doklad anatomicky moderního člověka v západní Evropě…
Čtyři roky úporných bojů v oblasti Verdunu a Met za první světové války, stejně jako příběh 350 sovětských vojáků, z větší části Čečenců, kteří v obklíčené brestské pevnosti dokázali v červnu roku 1941 šest neděl vzdorovat německé přesile, jsou asi posledními důkazy toho, jak dokonalými díly byly barokní pevnosti. A zároveň, jak významné poučení vycházelo ze zkušeností francouzských inženýrů 17. století. Opírala se o ně i zmíněná pevnost v Brestu, kterou Rusové postavili v letech 1836–1842, a známe i jméno muže, jenž tyto obranné systémy kdysi dovedl téměř k naprosté dokonalosti: markýz Vauban…
Ztracená hora Mont Perdu (španělsky Monte Perdido, 3355 m) vypadá opravdu nedostupně – zejména z francouzské strany, kde na cestě k ní leží zdánlivě nepřekonatelné cirky Gavarnie a Estaube. Mohutný vápencový masiv této hory se nachází ve Španělsku, ale mezistátní hranice v nádherných, ale také divokých a k lidem často krutých Pyrenejích máloco znamenala. Lidský život, měl-li vytrvat, musel se tu odpradávna řídit jinými pravidly – spolupracuj, pomáhej si. Bylo jasné, že stáda při pravidelném jarním a podzimním putování mezi chlévy a horskými pastvinami musela projít tudy a tudy, dojít tam a tam. A na lidech, kterým ta půda patřila, bylo, aby se domluvili. Ve vlastním zájmu. Nebyli tu žádní soukromí vlastníci, půda patřila obcím. Jejich dohody platily – bez ohledu na hranice.
To, že je sůl nad zlato, víme každý od dětství ze známé pohádky. O tom, že sůl může být i středobodem ideálů osvícenství, se můžeme přesvědčit v Královském solivaru v Arc-et-Senans, asi 35 km jihozápadně od Besançonu. Slavný architekt Claude-Nicolas Ledoux tu na sklonku ancien régime postavil v letech 1775–1779 do půlkruhu uspořádaný grandiózní komplex raně klasicistních budov, jež zahrnovaly jak výrobní prostory solivaru, tak správní centrum, nápadný dům ředitele i příbytky dělníků. Toto první dílo průmyslové architektury, do kterého se promítly pokrokové ideály osvícenství, nemělo původně zůstat osamocené. Jde o první a zároveň jedinou realizovanou část z celého ideálního města, které Ledoux naplánoval. Naproti výrobnímu komplexu měla kruh doplňovat druhá polovina města s kostelem, nemocnicí, hřbitovem, tržnicí, jatkami, veřejnými lázněmi a dalšími stavbami. K její realizaci už nikdy nedošlo, ale solivar fungoval úspěšně více než 100 let, uzavřen byl až v roce 1895…
Provins, známé pod přídomkem „město středověkých trhů“, leží uprostřed Francie v oblasti Île-de-France, asi 90 km jihovýchodně od Paříže. Ve středověku patřilo několik století k mocnému hrabství Champagne, jehož vládci byli vazaly francouzských králů. Dodnes si zachovalo středověký charakter, zejména v tzv. Horním městě s dosud neporušenými hradbami. K nejnápadnějším stavbám tam patří Caesarova věž – třípatrová stavba z 12. století zakončená kuželovitou střechou postavenou v dnešní podobě o pět století později. Její jméno ji spojuje s legendou o založení města v římských dobách. Dolní město bylo od 18. století přestavováno, vznikly tam nové bulváry a většina hradeb vzala za své, přesto i v této části zůstali svědci středověké slávy, jako třeba několik mlýnů a koželužen…
Za nejvzdálenější francouzskou památkou UNESCO, která je zároveň jednou ze dvou nejnovějších, zapsaných teprve vloni, musíme až k protinožcům – jde totiž o laguny Nové Kaledonie. Toto melanéské souostroví ležící v jihozápadním Pacifiku na východ od Austrálie patří Francii již od poloviny 19. století a dnes má v jejím správním systému zcela unikátní postavení lišící se od jiných francouzských zámořských území. V roce 2014 nebo krátce po něm by se mělo konat zásadní referendum o dalším směřování země včetně možnosti jejího úplného osamostatnění.
