V posledních letech je u nás čím dál populárnější putování za určitým typem objektů – třeba za rozhlednami nebo památnými stromy. V příhraničních oblastech Francie a Belgie se dá zase putovat za zvonicemi. Na seznamu Světového dědictví je jich v současnosti šestapadesát – 33 v belgických Flandrech a Valonsku, 23 v severofrancouzských oblastech Nord–Pas-de-Calais a Pikardie. Ty belgické byly, až na jednu výjimku, zapsány dříve, v roce 1999; o šest let později pak byla oblast rozšířena přes hranici do Francie.
Jsou rozmanité, jak jen si člověk může představit, přitom ale mají také některé společné rysy. Které? Tak hlavně – v naprosté většině jsou to světské stavby, které vznikly jako chlouba měst, zdaleka viditelný důkaz jejich bohatství a známka městských svobod. Zatímco například v italských, anglických či německých městech se zpravidla stavěly honosné radnice, v tomto koutu severozápadní Evropy se výrazem moci konšelů staly právě tyto věže. Z francouzské třiadvacítky jsou pouze dvě „klasickými“ kostelními zvonicemi – v Dunkerque (tohle město ale má shodou okolností hned dvě zapsané věže – kromě zvonice kostela Saint-Eloi také ještě zvonici radnice) a v Cambrai (věž kostela sv. Martina). Všechny ostatní jsou městské. Druhým shodným rysem je obdobný vertikální stavební plán – ze základů vyrůstá tělo věže čtvercového průřezu, zakončené vrcholovou částí sloužící často jako pozorovatelna a střechou, nejčastěji v podobě tenkého hrotu.
Ve všem ostatním se už zvonice liší. Některé jsou součástí radnice, jiné patří k tržnici a další stojí samostatně. První období jejich vzniku zahrnuje dlouhý úsek od 12. až do 17. století. V něm nalezneme věže románské (Boulogne-sur-Mer), gotické (Arras) i renesanční (Comines – střecha je již barokní). Druhá fáze začíná koncem 19. století a pokračuje daleko do století dvacátého. Nejprve podnítila symbolické znovuzrození městských zvonic atmosféra Třetí republiky, nastolené v roce 1870 po pádu císařství Napoleona III. Městské zvonice se staly ideologickým symbolem odporu proti kostelům a zámkům. Tak, jak se během 20. století města rozrůstala, stoupla znovu význam jejich zvonic jako symbolu nezávislého postavení a prosperity. V této době byly také mnohé zvonice opraveny, resp. postaveny znovu podle původních, časem a událostmi více či méně zničených vzorů. Vůbec nejmladší jsou zvonice v Calais (1925) a Lille (1932).
Další články z vydání o francouzských památkách UNESCO zde