Na nádvoří Královské observatoře se tvoří dlouhá fronta návštěvníků. Na řadě je pohledná Japonka. Stoupne si na místo, kde je kovovým páskem v dlažbě vyznačen nultý poledník, jednou nohou na východní a druhou na západní polokouli. Přítel udělá fotku a role si vymění. I když se podle nejnovějších měření nachází nultý poledník asi 112 m dál na východ, na popularitě kovového pásku zapuštěného do dlažby to nic nemění. Greenwich ale zdaleka není jen nultý poledník.
Stará královská observatoř, půvabná červenobílá budova s dvěma věžičkami, zdobí kopec v parku Greenwich už od roku 1675. Král Karel II. ji dal postavit pro Johna Flamsteeda. Jmenoval ho prvním královským astronomem, pověřil úkolem sledovat noční oblohu a hlavně objevit metodu, jak by námořníci mohli určovat zeměpisnou délku, a tak zjišťovat polohu svých lodí. Panovníka inspirovala jeho milenka Louise de Kéroualle, vévodkyně z Portsmouthu, jíž jistý Francouz, sieur de St Pierre, vyprávěl o tom, že je možné zakreslit pohyb Měsíce na hvězdné obloze, využít nebe jako obrovské hodiny, a zjistit tak zeměpisnou délku. V časech rozmachu námořního obchodu by tato znalost přinesla Británii nesmírné výhody.
Observatoř navrhl proslulý londýnský architekt Christopher Wren, jenž byl sám profesorem astronomie. Král si vymínil, že ho celá stavba nepřijde na víc než 500 liber. Stát ji financoval prodejem starého střelného prachu, červené cihly pocházely z rozebrané Tilburské pevnosti a další materál, dřevo, železo a olovo ze zbourané brány v Toweru. Díky tomu byl povolený rozpočet překročen jen o pouhých 9 šilinků. Vznikla první účelová stavba v Británii, určená pro vědecký výzkum.
Zeměpisná délka Greenwiche byla pro potřeby měření označena jako nultý poledník a podle této obecně uznávané souřadnice vzniklo mnoho map. Mezinárodní konference ve Washingtonu v roce 1884 proto nultý poledník v Greenwichi oficiálně potvrdila a přijala greenwichský čas za určující pro celý svět. Problém s určováním zeměpisné délky vyřešil John Harrison, syn tesaře, jenž se sám „vyučil“ hodinářem. Získal tím tučnou odměnu vypsanou britským parlamentem. Jeho průkopnické časoměřiče včetně nejdokonalejšího, označovaného jako H4, jenž změnil námořní navigaci, jsou vystaveny v observatoři. V galerii časomíry se návštěvníci názorně dozvědí podrobnosti o výzkumu zeměpisné délky. Sousední budovou Meridian Building, postavenou v 18. stol., prochází nultý poledník.
Nejviditelnějším signálem přesného greenwichského času je červený balon zavěšený na stožáru na severovýchodní věži observatoře. Každý den pět minut před 13. hodinou je povytažen do poloviny stožáru, po dalších třech minutách nahoru a přesně o celé je spuštěn. Tento mechanismus instaloval roku 1833 královský astronom John Pond a kapitáni lodí plujících po Temži si podle tohoto znamení seřizovali hodiny. Astronomové zvolili tento čas z toho důvodu, že v poledne byli zaneprázdněni pozorováním Slunce, jež procházelo zdejším poledníkem.
Královští astronomové žili v apartmá v přízemí Wrenovy budovy přes 250 let. Observatoř používali pro svá měření až do konce druhé světové války, pak se ale kvůli houstnoucímu smogu, který ztěžoval pozorování, odstěhovali za čistší oblohou na zámek Herstmonceux v Sussexu. Stará královská laboratoř v Greenwichi se stala muzeem. Komnatami Flamsteed House prochází prohlídková trasa, jež vede i do osmiúhelníkového sálu s vysokým stropem zvaného Octagon Room, v němž byly původně umístěny tehdy nejdelší dalekohledy na světě.
Observatoř stojí přibližně uprostřed nejstaršího královského parku v Londýně, založeného v roce 1433. Původně bylo toto území jelení honitbou a největší plochou zeleně v jihovýchodním Londýně. Nachází se tady růžová zahrada s mnoha odrůdami různě barevných růží a také Ranger´s House, georgiánská vila z červených cihel, v níž kdysi bydleli strážci parku. Uchovává Wernerovu sbírku středověkých a renesančních uměleckých děl, jež shromáždil diamantový magnát a filantrop, sir Julius Werner.
Pod observatoří směrem k Temži se na pozvolném svahu rozkládá velká plocha zeleně, kterou Londýňané využívají k odpočinku a hrám. Každé slunečné odpoledne se stává místem, kam si přicházejí poležet na trávě a popovídat si. Studenti hrají na trávě baseball. Trávník končí u nízkého plůtku, jenž přetíná park od…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Londýn