Hamburk je městem vody. Jeho tvář si nelze představit bez jezera vytvořeného na řece Alster už v roce 1190, bez další řeky Bille, ani bez splavných kanálů zvaných „Fleete“, byť jich z někdejších devětadvaceti zůstalo dnes už jen čtrnáct. Základem sepětí města a vody je však hamburský přístav.

Při pohledu na řady jeřábů, lodní obry s narovnanými hradbami kontejnerů a rušný provoz na vodě podlehne divák snadno iluzi, že je u moře, zvlášť když někde zahlédne nebo si přečte, že je Hamburk Seehafen neboli námořní přístav. Jenže tohle označení pouze znamená, že jde o přístav, kam vjíždějí námořní lodě. A tak si pro jistotu hned na začátku připomeňme, že hamburský přístav je na Labi, na řece, kterou dobře známe a s jejíž vodou se můžeme důvěrně polaskat ve skruži na Labské louce jen pár stovek metrů od jejího pramene. Však tam také na zídce s erby polabských měst najdeme ten hamburský až jako třetí od konce. Z Hamburku do Cuxhavenu, u kterého se Labe opravdu vlévá do Severního moře, je to ještě něco přes sto kilometrů. Asi 25 km od Hamburku proti proudu leží město Geesthacht, kde se nachází jediný vodní stupeň na Labi na území Německa. Až k tomuto jezu se zdymadlem a rybím přechodem dosahuje vliv přílivu a odlivu. V Hamburku činí střední rozdíl hladiny mezi přílivem a odlivem 3,65 m. Voda je tam až na výjimečné případy sladká, brakická zóna začíná teprve zhruba u Glückstadtu, asi 60 km před Cuxhavenem. Značný vliv má střídání přílivu a odlivu na rychlost, kterou voda v Labi teče. Zatímco ze Schnackenburgu urazí posledních 110 km do Geesthachtu za jeden až dva a půl dne, jen o kousek delší trasa z Geesthachtu do Severního moře jí trvá minimálně čtyři, ale za určitých okolností až 70 dnů.

Hamburskému přístavu se často přezdívá „brána do světa“ – nejen pro město samotné, ale pro celé Německo a vlastně i střední a západní Evropu. Pro nás by to mohlo platit dvojnásob, protože kousíček hamburského přístavu vlastníme. Versailleská mírová smlouva z roku 1919 uznala právo států bez mořského pobřeží na námořní vlajku a nově vzniklému Československu umožňovala využívání přístavů v Hamburku a Štětíně. Na základě této smlouvy pak bylo v roce 1929 Československu pronajato na 99 let, tj. až do roku 2028, území o velikosti necelých 3 ha v částech přístavu Moldauhafen a Saalehafen a k tomu si ČSR přikoupila ještě asi 1,3 ha v sousedním Peuterhafenu. Jejich využití v posledních 20 letech je však minimální, situaci dlouho komplikovalo, že plochy měla od roku 1992 pronajaty zprivatizovaná Československá plavba labská, která se ocitla v konkurzu. Před několika lety…