Riga
Pionýrské šátky, khaki uniformy, na hrudi těžké kalašnikovy a potom trapný štechšrit s vysoce vyhazovanýma nohama v pruském stylu, to byla, bohužel, vzpomínka, která se mi dlouho vybavovala při každé zmínce o Rize – než jsem ji po letech opět navštívil jako krásnou, vlídnou a čistou metropoli svobodné země, město s upravenými ulicemi a přívětivými obyvateli.

Dnes už děti se samopaly na stráži u památníku Svobody nestojí, ale o pomníku se ještě zmíníme – mimo jiné též proto, že může posloužit jako ilustrace lotyšské historie i jako příklad jejího překrucování. A byla to historie pohnutá, stejně jako v celém Pobaltí.

Mokřinatý kraj při dolním toku Daugavy obývali na úsvitu dějin Livonci a je asi marné rozmýšlet, zda o nich hovořit jako o ugrofinském kmeni či přímo národu, jestliže nedávno zemřeli i ti poslední, kdo ještě hovořili původním jazykem, příbuzným estonštině, a počet těch, kdo se dnes ještě hlásí k livonské národnosti, činí kolem dvou stovek. Ti sami však už hovoří lotyšsky,

Právě Livonci založili na nízkém pravém břehu řeky, v místech dnešního městečka Ikšķile, osadu, která se těšila zájmu obchodníků připlouvajících z baltských přístavů a z Gotlandu, ale také nevítanému zájmu německých kolonistů podporovaných neustálými snahami německých biskupů (hlavně z Brém) o misijní činnost mezi obyvatelstvem, lpícím houževnatě na svých tradičních božstvech. Ani osvědčené šíření víry mečem tady nefungovalo; sotvaže křižáci odtáhli, smývali Livonci křest ve vodách Daugavy a zajaté duchovní radostně obětovali svým bohům.

Až na konci 12. stol. uspěl biskup Albert, když překonal odpor „pohanských“ obyvatel (můžeme hádat, jakými asi prostředky), v roce 1201 blíže ústí Daugavy založil nové město, budoucí Rigu, a usadil v něm německé kolonisty, jež hýčkal různými výhodami. Dokonce sám papež Inocenc III. neváhal zasahovat do místních záležitostí a nerozpakoval se omezovat obchodní činnost jiných měst či osad ve východním Pobaltí, pokud by mohly křížit zájmy jeho chráněnců.

Není divu, že Riga, pojmenovaná podle potoka, který se zde vléval do Daugavy, rychle rostla. Stala se sídlem arcibiskupství (v dobách, kdy například Praha si musela počkat až do doby Karla IV.), provozovala dobře přístupný a prosperující přístav, ba co více, už z roku 1225 pochází zmínka o vlastním voleném zastupitelstvu a uplatňování městských práv podle vzoru gotlandského Visby a později podle Lübecku. Ten byl zřejmě vzorem pro všechna města při Baltu a není se co divit, že i Riga se již v roce 1282 připojila k hanze.

Nebyly to však jen zavedené církevní autority, kdo měl starost o duchovní život svých oveček. Záhy se na scéně objevil nový a mocný činitel – rytířské řády. Nejprve řád mečových bratří (později, po sloučení s řádem německých rytířů, známý coby jeho autonomní součást jako livonský řád), založený na začátku 13. stol. přímo k šíření víry v pohanských končinách, a po něm řád německých rytířů neboli německý řád. Jak už jsme naznačili v úvodním článku, byl jistou oporou nově se rodícím městům při Baltském moři, i když ne zcela spolehlivou. Občas hanzu podporoval, občas vystupoval proti ní. O jeho národnostní politice bychom však sotva mohli říci něco pěkného.

Řád měl původně pečovat o nemocné a o poutníky do Svaté země, podobně jako o málo starší johanité a templáři, jenže po krátkém angažmá v Sedmihradsku, kde měl chránit východní hranice uherského státu proti Kumánům, přešel v roce 1226 do služeb mazovských knížat proti „pohanům“ na východní hranici. Brzy se stal jedním z nejhorších aktérů mocenské expanze do tzv. pohanských zemí, včetně vysídlování a vyvražďování původních obyvatel a náboženského fanatismu, ruku v ruce s diskriminací neněmeckých menšin, k níž patřily i zákazy smíšených sňatků a provozování obchodu nebo řemesel. Pro nás poněkud pikantní je skutečnost, že například v letech 1254–1255 se na tažení proti „pohanům“ podílel osobně i král Přemysl Otakar II…

Úplné znění článku naleznete zde