Pro dnešní cestovatele v sobě termín „hedvábná stezka“ skrývá především romantiku a vůni dálek, byť každodenní realita dávných obchodních karavan putujících napříč kontinentem obnášela spíše tvrdé podmínky, dřinu a nebezpečí. V každém případě ale síť obchodních cest, která se pod tímto označením skrývá, měla po zhruba 2000 let obrovský význam nejen pro přepravu nejrůznějšího zboží, ale vytvářela rovněž komplexní komunikační systém umožňující výměnu duchovního bohatství mezi Východem a Západem.
Legendární označení vzniklo na Západě až dlouho potom, co se usadil prach za poslední karavanou. Termín „hedvábné cesty“ použil jako první baron von Richthofen, německý geograf a kartograf, který v letech 1868–1872 procestoval velkou část Číny a poznatky ze svých cest pak publikoval v obřím díle „Čína – Výsledky vlastních cest a na nich založených studií“ vydaném v sedmi svazcích v letech 1877–1912. Čína tento termín v doslovném překladu jako Sʼ-čchou-čʼ-lu převzala až poté, co se už běžně používal na Západě. Jeho úspěšné marketingové využívání v turistickém ruchu dostalo aktuálně zcela nový ekonomický rozměr, když čínský prezident Si Ťin-pching vyhlásil v roce 2013 záměr vybudovat novodobou hedvábnou stezku v podobě Ekonomické zóny hedvábné stezky a Námořní hedvábné stezky.
Označení starověkých obchodních cest podle hedvábí bylo logické, ale zároveň zjednodušující. Hedvábí bylo typickým čínským produktem, po dlouhá staletí se nikde mimo Čínu nevyrábělo, zato ale všude sklízelo zasloužený obdiv a vzbuzovalo značnou poptávku. Počátky hedvábnictví v Číně mají kořeny někde v 3. tisíciletí př. n. l., k nejstarším dokladům dálkového obchodu s hedvábím patří hedvábná vlákna nalezená ve vlasech jedné egyptské mumie z 11. stol. př. n. l. V 1. stol. se hedvábí dostalo do římské říše, ve 3. stol. se začaly hedvábné látky tkát i v některých jiných asijských zemích, ale výlučně z hedvábného vlákna pocházejícího z Číny. Tajemství chovu bource morušového a výroby hedvábného vlákna se začalo šířit po hedvábných cestách směrem na západ až během 4. stol. V 6. stol. se dostali první bourci do byzantské říše a postupně se pak hlavně přičiněním Arabů šířili v oblastech kolem Středozemního moře. Během 12. stol. se naplno rozeběhla výroba hedvábí a tkaní hedvábných látek v Itálii, takže význam hedvábných cest pro dopravu hedvábí výrazně klesl.
I v dobách, kdy bylo hedvábí veledůležitou komoditou, přepravovalo se však po hedvábných cestách také mnoho dalšího zboží. Z Číny se vyvážel porcelán, čaj, papír nebo později střelný prach, ze střední a západní Asie naopak putovali do Číny koně, jejichž směna za hedvábí patřila k nejčastějším obchodům, dovážely se šperky, třtinový cukr (z Indie), jantar, různé koření, léčivé byliny i sklo, po hedvábných cestách se do Číny dostaly některé druhy ovoce i dalších zemědělských plodin (sezam, koriandr, granátová jablka, bavlník, vinná réva, mrkev, okurky, olivy, fíky a dokonce i česnek, který sice máme dnes neoddělitelně spojený s čínskou kuchyní, ale který pocházel ze střední Asie a Íránu).
Mimořádný význam měly hedvábné cesty pro šíření různých náboženství, ke kterému docházelo až na výjimky od západu k východu. Právě tímto způsobem se od přelomu letopočtu dostával do Číny buddhismus. A čchanový neboli zenový buddhismus, směr, který v Číně nově vznikl, se pak od 7. stol. šířil po hedvábných cestách zpátky na západ. S arabskými kupci přišel v 9. a 10. stol. do Číny islám, ještě před ním se ale po hedvábných cestách šířily rovněž myšlenky zoroastrismu, manicheismu a nestoriánství, nomádi ze střední Asie přinesli šamanismus a vysledovat se dají i stopy hinduismu a judaismu. Putování po hedvábných cestách dalo vzniknout také úžasným literárním dílům cestopisné povahy, z nichž je určitě třeba zmínit Zápisky o buddhistických zemích od čínského buddhistického mnicha Fa-siena, který v letech 399–412 absolvoval cestu pro buddhistické spisy přes dnešní ujgurskou autonomní oblast Sin-ťiang do Pákistánu, Indie, Nepálu a na Srí Lanku, Zápisky o západních krajinách za Velkých Tchangů, které sepsal další čínský buddhistický učenec Süan-cang, jenž absolvoval v 7. stol. sedmnáctiletou cestu po Indii a jiných středo- i jihoasijských státech, ale samozřejmě také Milion Marca Pola. Čínské prameny hovoří o více než 70 000 dochovaných rukopisech včetně diplomatických a vojenských zpráv, které se týkají hedvábných cest na čínském území. K rozsáhlé kulturní výměně mezi různými národy docházelo také v malířství, sochařství, hudbě i múzických uměních. Bohatá byla rovněž výměna vědeckých a technologických poznatků…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Čína – památky UNESCO