„Ach, jaké to krásné útočiště, jaký půvab, jakou rozkoš, jaký to malý pozemský ráj jsem měl to štěstí dnes spatřit, sotva hodinku cesty ze Salcburku!“
Domenico Gisberti, 1670
Portrét stojícího preláta v životní velikosti je v někdejší zámecké jídelně nepřehlédnutelný. Arcibiskup Markus Sittikus, hrabě von Hohenems, na něm v levé ruce drží obraz ve zlatém rámu a pravou rukou na něj ukazuje. Na obraze je zachycen výjev ze stavby salcburského dómu. Za arcibiskupem visí druhý, daleko větší obraz v rámu černém, znázorňující další jeho životní dílo – zámeček Hellbrunn obklopený parkem s vodními hrami. Na plátně, jež vytvořil Arsenio Mascagni v roce 1618, není nic náhodné, naopak – vše je podřízeno alchymisticko-okultní symbolice. Zlatá je barva Slunce, černá Saturnu. Saturn byl mimo jiné vládcem zahrad a polí, jeho příbytkem byly podzemní jeskyně a ruiny, hvězdnými znameními Kozoroh a Vodnář, kovem černé olovo. Zahrada je na portrétu v opozici k dómu, kde vládne Kristus, přeneseně Slunce – jeho kovem je zlato, souhvězdím Lev. A kruh se uzavírá – erbovním zvířetem Hohenemsů je kozoroh, v erbu Salcburska stojí lev. Není proto nijak smělá myšlenka, že Hellbrunn byl vybudován jako zahrada Saturnova. Trochu moc pohanské na katolického hodnostáře? Ale kdež! Jsme na začátku 17. století a renesance překročila hřebeny Alp. V Oktogonu, osmibokém hudebním pokoji s nádhernou akustikou, vymalovaném od podlahy po kopuli Arseniem Mascagnim, spatříme Sittika v podobě renesančního kavalíra, jak předává červený karafiát vznešené dámě. Místnost jako by se nacházela uprostřed iluzivní zahrady, z níž na všechny strany paprsčitě vybíhají slepé chodby zakončené exedrami, které nenabízejí žádný východ – mnohoslibné labyrinty pozemské lásky, v nichž se pánové dvoří svým dámám. Lusthaus, venkovské sídlo, kde si vybraná společnost užívala uprostřed přírodních krás rozkoší života a oddávala se kratochvilným radovánkám: v té době nic neobvyklého – a přesně to, co na příkaz arcibiskupa Sittika vytvořil italský architekt Santino Solari. A také lék na melancholii, módní nemoc šlechty, a zvláště pak panovníků. Nechtěný dar Saturnův, toho temného a hudboplachého milovníka jeskyní. Zahnat ji mohla zábava, hudba, tryskající voda v duhové tříšti milionů kapek, živá voda, aqua viva, blahodárně zalévající „suchou“, jak se tehdy říkalo, povahu vládce.
Osoba Marka Sittika je nepřehlédnutelná, i když se to mezi salcburskými arcibiskupy pozoruhodnými osobnostmi jen hemží. Muž, který úřad zastával vlastně jen krátce, v letech 1612–1619, se narodil roku 1574. Jeho prastrýcem byl papež Pius IV., nevlastním strýcem z matčiny strany a zároveň vzdáleným bratrancem z otcovy pak kardinál a arcibiskup milánský Karel Boromejský, později svatořečený. Ti oba pocházeli z milánského rodu Medici. Zde vznikl základ spekulací o propojení Hohenemsů s Mediceji, myšleno těmi slavnými florentskými. Napomohl tomu i fakt, že Markův předchůdce v úřadu salcburského arcibiskupa, jeho o 15 let starší bratranec a další Piův prasynovec Wolf Dietrich von Raitenau, používal ve svém erbu slavné medicejské koule. Pravda však byla prozaičtější. Milánští Medicejové nebyli s těmi florentskými příbuzní, ale Cosimo I. povolil pozdějšímu Piovi IV. používat znak florentského rodu už v době, kdy se stal kardinálem.
Salcburští arcibiskupové zastávali svůj úřad na doživotí, ale konec vlády Wolfa Dietricha von Raitenau byl odlišný. Dlouhodobé spory a rozmíšky arcibiskupa s Bavorskem vedly nakonec k tomu, že vévoda Maxmilián I. Bavorský do Salcburska vpadl vojenskou silou a nechal dómskou kapitulu, aby zvolila nového, Bavorsku příznivěji nakloněného arcibiskupa. Tím byl právě Markus Sittikus, i když jeho vztah k Bavorsku nebyl nakonec tak vstřícný, jak si Maxmilián představoval. Wolf Dietrich ze Salcburku uprchl, ale byl na útěku zadržen a až do konce života, jenž přišel pouhé dva roky před smrtí Sittikovou, svým bratrancem vězněn – nejprve v pevnosti Hohenwerfen a pak v Hohensalzburgu.
Zvláštní způsob, jímž stanul v čele knížecího arcibiskupství, nebránil Sittikovi v tom, aby se ihned pustil do realizace velkolepých plánů. Z horní Itálie povolal vynikajícího architekta Solariho a zadal mu přestavbu salcburského dómu, který se stal první raně barokní stavbou severně od Alp. Ještě dříve, než byl položen základní kámen nového chrámu, začal Solari roku 1613 stavět arcibiskupovo venkovské sídlo v Hellbrunnu. Projektoval ho celé, zámeček, park i úžasné vodní hrátky v něm, za jejichž technickou stránku byl zodpovědný jakýsi Fra Gioachino. Místo nebylo zvoleno náhodně. Kopečky, jež se staly součástí parku, jsou protkány prameny a lidé tu žili již v době bronzové. V 15. století je na tomto místě zmiňován jakýsi gotický letohrádek a u něj obora se zvířaty. Přestože Solari měl na co navazovat, nakonec stvořil dílo po všech stránkách originální.
Domenico Gisberti, sekretář a dvorní básník bavorského kurfiřta, doprovázel svého pána Ferdinanda Mariu a jeho manželku Henriettu Adelaidu na návštěvu salcburského arcibiskupa v létě 1670. Své nadšení z Hellbrunnu vtělil do fiktivních dopisů, z nichž jsem si vypůjčil pár slov v úvodu tohoto článku. Dnešní návštěvníci zvládnou cestu z města ještě rychleji, z centra Salcburku sem dojedou městským autobusem za necelou půlhodinku. Žasnout ale mohou stejně, jako jeden z prvních historických cestovatelů, jenž nám zanechal své svědectví.
V zámku, jenž bychom správně měli označovat termínem villa suburbana, neboť dvorská společnost se zde zdržovala pouze přes den, je volně zpřístupněno první patro. Každý dosta…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Salcbursko