Herkulova věž
Jen málokdy byl návrh na zařazení určité památky na seznam Světového dědictví UNESCO přijat tak jednoznačně, jak tomu bylo roku 2009 v případě nejstaršího funkčního majáku na světě. Na římských základech fungují dnes elektronické systémy vysílající signály pro blížící se lodě a stejně jako kdysi chrání maják lodě před ztroskotáním u pobřeží severní Galicie plného nebezpečných útesů omývaných divokým Atlantikem.
Město , kde maják stojí, má Herkulovu věž ve svém znaku. Z něj je patrné, že věž prodělala velký stavební vývoj. Je obestřena řadou legend a zahalena do magického oparu keltských tradic. Podle jedné z bájných verzí to bylo právě v galicijských krajích, kde se Herkules střetl o moc s Geryonem, nestvůrným obrem se třemi těly, který měl stáda nádherného dobytka. Ty mu měl Herkules ukrást, a splnit tak jeden z 12 úkolů, jimiž ho bohové pověřili. Přeplavil se tedy přes Gibraltarskou úžinu a v boji stáda získal. S Geryonem ale také svedl lítý souboj, aby místní lid vysvobodil z jeho područí. Právě tady, na vysokém výběžku spadajícím ostře do moře, spolu oba bojovali. Čtvrtý den Herkules svého soka zdolal a useknutou hlavu prý pochoval právě v místech, kde nechal postavit věž. Založil zde také město, a protože si za manželku vybral jednu z místních žen, jakousi Crunu, na její počest dostalo nové město jméno Coruña. Tak alespoň podává příběh Hlavní kronika Španělska sepsaná ve 13. stol. za vlády Alfonse X. Moudrého. V ní se také praví, že už tehdy bylo na věži velké zrcadlo, které odráželo paprsky slunce a upozorňovalo lodě na blížící se útesy. Podle irské Knihy invazí však postavil zmíněnou věž ve městě Brigantinum, což je dnešní La Coruña, keltský vůdce Breogán.
Historická pravda je však jiná. Věž byla postavena v časech císaře Trajána na konci prvního století a kámen nalezený u její paty praví: „zasvěcena bohu Martovi, já Gaius Servius Lupus, architekt lusitánského Aeminia, plním slib“. Věž měla čtvercový půdorys o délce strany 18 m a byla vysoká na svou dobu úctyhodných 36 m. Nad třemi patry byla válcová část zaklenutá kopulí, kde se v nádobách trvale udržoval oheň. To znamenalo, že se nahoru muselo vynášet dříví. Sloužila k tomu vnější rampa, která obtáčela věž až k jejímu vrcholu. Věž stála ve velmi členitém úseku pobřeží v zálivu Ártabro. Pro Římany to bylo strategické místo a jeden z mála přístavů na severním pobřeží Španělska, kde byla císařská celnice.
První historickou zmínku o existenci věže a jejím využití jako majáku najdeme v kronice Paula Orosia z roku 415. V 11. stol. nicméně nastaly pro maják těžké doby, neboť se stal směnným artiklem v soubojích mezi šlechtou a biskupstvím v Santiagu de Compostela. Neustálé změny majitele vedly k tomu, že se maják dostatečně neudržoval a stavba se začala rozpadat. Rampa prakticky zmizela a věž se stala hnízdištěm ptáků. Naštěstí však v roce 1682 kníže Uceda inicioval obnovu majáku a nechal vystavět vnitřní schodiště. Náklady na rekonstrukci a údržbu nesli konzulové Anglie, Holandska a Flander, kteří si uvědomili, že bez majáku jejich obchodní lodi jen velmi obtížně doplují do největšího obchodního přístavu severu.
A pak přišla doba osvíceného krále Karla III. a s ním i různá opatření, mj. i založení Královských námořních konzulátů. Ten, který měl na starost Galicii, si vzal pod svá ochranná křídla i maják a nechal ho opravit. A tak vznikla zcela nová podoba věže. Ta původní byla obestavěna novými žulovými zdmi a nahoře zakončena dvěma osmibokými patry, kde je dnes velín majáku. Kromě toho byla fasáda věže ozdobena pásem imitujícím již neexistující římskou rampu. Signální ohně nahradily velké olejové a později petrolejové lucerny. V letech 1849–1854 dokonce ve věži fungovala škola strážců majáků.
Dnešní věž vysílá každých 20 vteřin paprsky bílého světla na vzdálenost 23 námořních mil. Kromě toho disponuje i zvukovou sirénou pro případ mlhy. Přesto, že jde o funkční maják, je věž zpřístupněna veřejnosti. Návštěvníci musí vystoupat 239 schodů, avšak během stoupání mohou obdivovat původní římskou stavbu ukrytou uvnitř korpusu. Odměnou jim je nádherný pohled na větrnou růžici u paty věže, která naznačuje, jakým směrem leží země, kde žijí hlavní keltské národy spřízněné s keltskou galicií.
Další články z vydání o španělských památkách UNESCO zde