Různá výročí si zpravidla připomínáme ve chvíli, kdy dosáhnou nějaké hezky zakulacené hodnoty. Co ale může být pozoruhodného na časovém údaji „28 let, 2 měsíce a 26 dnů“? Takovou dobu stála Berlínská zeď – a přesně stejná doba uplynula letos 5. února od jejího pádu.
Neprostupná hranice mezi sovětským sektorem Berlína na straně jedné a sektory americkým, britským a francouzským na straně druhé se začala fyzicky budovat v prvních hodinách neděle 13. srpna 1961. Nešlo však o žádnou náhlou akci, nýbrž o vyvrcholení tzv. druhé berlínské krize, jež začala o tři roky dříve, a v širším smyslu vlastně o definitivní naplnění krize první z let 1948/1949. V prvních hodinách byla uzavřena většina přechodů mezi východní a západní částí, vytvářely se provizorní zátarasy z ostnatého drátu a nízké barikády z vytrhané dlažby a kusů asfaltu. Už o dva dny později se ale začalo se stavbou skutečné zdi – a nejen to. Postupně (podle jejího technického provedení se rozlišují čtyři „generace“ zdi) bylo vybudováno komplexní blokovací zařízení o celkové délce skoro 160 km, z čehož téměř 44 km procházelo Berlínem a zbytek odděloval Západní Berlín od tehdejší NDR. Berlínská zeď byla ve skutečnosti pásem území, se zdmi (v některých místech nahrazených kovovým mřížovým plotem) po obou stranách. V typické podobě stála podél západoberlínské hranice přední zeď (Vorderlandmauer či vorderes Sperrelement) z betonových desek a s betonovou trubkou nahoře, ona „zeď“ v užším smyslu vysoká 3,5–4 m a široká 10 cm. Obyvatelé Západního Berlína mohli pochopitelně až k ní, však také byla z této strany pomalována nejrůznějšími kresbami a nápisy. Z východoberlínské strany ale následoval 15–150 m široký „pás smrti“ s obranným příkopem proti průjezdu motorových vozidel, kontrolním pásem neustále zbavovaným vegetace a uhrabávaným, aby v něm byly vidět jakékoli stopy, dvoupruhou vyasfaltovanou cestou pro pohyb pohraničníků, pásem lamp osvětlujících v noci celý prostor, strážními věžemi, protitankovými zátarasy a signálním plotem, při jehož doteku se spouštěly zvukové a světelné signály. Před tímto plotem pak stála na východoberlínské straně jako první zábrana zadní zeď (Hinterlandmauer), resp. zadní mřížový plot.
Ještě v lednu 1989 se generální tajemník východoněmeckých komunistů a předseda státní rady NDR Erich Honecker, který v roce 1961 jako bezpečnostní tajemník ústředního výboru strany řídil výstavbu zdi, holedbal, že „zeď zůstane tak dlouho, dokud se nezmění okolnosti vedoucí k její stavbě, bude tu za padesát a ještě za sto let.“ Jenže do „změny okolností“ nezbýval tehdy už ani rok – 9. listopadu 1989 se hranice NDR otevřely. Není divu, že po pádu…
Další články z vydání o Berlínu naleznete zde