Pojmenování Jizerských hor je odvozeno od řeky Jizery, jejíž jméno s největší pravděpodobností pochází od Keltů a ke Slovanům se dostalo prostřednictvím germánského živlu. Podle jazykovědců v něm lze vystopovat keltské označení pro bystře proudící vodu, takže pokud se vám jméno Jizera zdá podobné jménům jiných evropských řek, třeba německého Isaru nebo francouzské Isère, není to podobnost čistě náhodná. Také kolem nich žili kdysi Keltové.

Označení Jizerské hory (Isergebirge) se však začalo užívat až v 19. stol., když pohoří přestalo být považováno za součást Krkonoš. O keltské přítomnosti v horách ani v jejich nejbližším okolí se nic neví. Donedávna pravěké i starověké archeologické nálezy až na nečetné výjimky chyběly, a tak panovalo přesvědčení, že k pralesní horské divočině se lidé dlouho neodvažovali přiblížit. Na počátku tohoto desetiletí ale tento názor vyvrátil výzkum v oblasti Černostudničního hřbetu, který tam prokázal neolitický areál těžby surovin užívaných pro výrobu kamenných nástrojů. Jde o výsledek doslova šokující – pravěcí lidé dokázali objevit ložisko vzácně rozšířené horniny (amfibolového rohovce), promyšleně založit těžbu a kamenné polotovary distribuovat do vzdálenosti až několika set kilometrů. Řečeno dnešní mluvou, Jizerské hory vstoupily do Evropy již někdy před sedmi tisíci lety!

Také další milník jizerskohorských dějin je spojen s dolováním. K osídlování centrální části hor dali impuls Redernové, kteří v roce 1584 – poté, co byly v masivu Vysokého hřbetu objeveny žíly cínové rudy kasiteritu – založili Horní dílo a Horní město České Nové město – ne, nejde o překlep, nýbrž o doslovný překlad původního názvu dnešního Nového Města pod Smrkem. V jeho okolí již předtím vypukla cínová horečka a v následujícím bezmála půlstoletí se jen do masivů Měděnce a Rapické hory zavrtalo na sedmdesát štol, většinou pojmenovaných na základě velkých očekávání. Nebeské vojsko, Bohatá útěcha, Nadílka štěstí, Beránek boží a ani jiná horní díla však nijak rychle svá bohatství neuvolňovala. Miloslav Nevrlý v Knize o Jizerských horách uvádí, že jedna štola vydala po dvouletém kutání v průměru asi jen 100 kg čistého cínu.

Nesmíme ale zapomenout, že ještě před počátky dobývání rud vstoupily Jizerské hory do Evropy podruhé, když určitou povědomost o nich rozšířili hledači drahých kamenů, pohybující se i v prostoru sousedních Krkonoš. Rýžování drahokamů v údolí říčky Jizerky je písemně poprvé zmíněno v polovině 16. stol. s tím, že tu mělo již nejméně stoletou tradici. Hledat štěstí sem přicházeli dobrodruzi z různých evropských končin, mezi nimiž možná bylo nejvíce Italů alias Vlachů, nebo je místní lidé všechny za Vlachy považovali. Zprávu o jejich přítomnosti nám zanechali v názvosloví – hřbet oddělující údolí Jizerky od údolí Černé Desné se dodnes nazývá Vlašský.

Od poloviny 16. stol. vzniklo při úpatí pohoří několik sklářských hutí, například ve Mšeně, které je nyní jabloneckou čtvrtí, v Rejdicích či v Bedřichově. Hutě podobně jako doly spotřebovávaly velké množství dřeva, a to nutilo dřevorubce postupovat stále výše do hor. Poražené kmeny se místy dařilo splavovat, jako třeba po říčce Smědé, z více míst se ale musely svážet povozy. Přibývalo tudíž lesních cest, a horská pustina plná dravé zvěře začínala pozvolna ztrácet pel divokosti.

Spolu s dřevorubci se vzhůru do hor šířila i jiná profese – přicházeli sem ptáčníci neboli, jak se dříve říkalo, čihaři. Nad horstvem vedou…