Amazonka se právem pyšní označením „největší řeka na světě“, byť toto tvrzení bývá někdy zpochybňováno. Její délka, vodnost i rozloha povodí se stále ještě upřesňují, přestože v době detailních satelitních snímků je málo pravděpodobné, že se v tomto ohledu dočkáme ještě nějakého překvapení. Peruánská část obrovského povodí Amazonky zasahuje hluboko do And, kde najdeme i její nejdůležitější zdrojnice. V některých místech se rozvodí dokonce přibližuje k Tichému oceánu. Řeka Mantaro v provincii Junin, levostranný přítok Amazonky, a prameny Marañonu v provincii Huanuco leží pouhých 300 km od jeho břehů.
V Peru, s výjimkou relativně malého povodí jezera Titicaca, odvádí Amazonka vodu prakticky z celé náhorní plošiny And (Altiplano) a z přiléhajících východních svahů tohoto páteřního pohoří Latinské Ameriky. Většině lidí se ve spojení s Amazonkou vybaví Brazílie, klidný, majestátní tok řeky se žlutohnědou vodou a hustými, téměř neproniknutelnými pralesy po obou březích. Její vlastní horní toky i toky ostatních stovek přítoků, které bychom ve srovnání s evropskými řekami nazvali veletoky, leží v nadmořských výškách 3000–5000 m, v krajině se sporou nízkou vegetací a drsným klimatem.
Vyhneme se některým notoricky známým a masivně navštěvovaným místům v peruánské části povodí Amazonky a zastavíme se na rozvodí Atlantiku a Tichého oceánu v provincii Arequipa. Amazonka zde vzniká nenápadně v puklinách skalní stěny v nadmořské výšce přes 5000 m, a první kilometry plyne ne příliš prudkým korytem Rio Carhuasanty. Dnes se jejímu pramenu dostává zasloužené publicity, na které se svým výzkumem výrazně podíleli odborníci z katedry fyzické geografie a geoekologie Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Ploché široké údolí Carhuasanty je po celý rok nápadně zelené. Pasou se v něm stáda lam, skotu a ovcí, což, bohužel, vede k poškozování místní vegetace – zatímco lamy vegetaci ukusují jako nůžkami, skot ji spíše vytrhává. Stáda, ve vlnách procházející údolím, jsou na noc zaháněna do řídce rozesetých estancií obehnaných kamennými zídkami (funkčně jde o obdoby našich salaší), aby byla chráněna před šelmami, především pumami.
Řeka je základním a nepostradatelným zdrojem vláhy pro horskou stepní vegetaci, protože období bez deště je tady dlouhé asi osm měsíců. Zbahněné údolní dno pokrývají kompaktní polštáře drobné dystichie, které umožňují relativně pohodlnou chůzi. Vlhkomilné rostliny tu vytvářejí společenstvo zvané champa, s jehož obdobou se setkáme ve stejných vysokohorských podmínkách od Kolumbie po Chile. Champa je v lecčems podobná naší rašelině. Drobné rostlinky stále přirůstají, aniž by se jejich spodní odum…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Peru