Horské chaty Vysokých Tater.
Momentálně jich je tucet, každá má za sebou pestrou, často i pohnutou minulost. Každá je výraznou individualitou, každá má své zvláštnosti, nenapodobitelnou atmosféru a svůj okruh příznivců, kteří se k ní stále vracejí. A skoro každá má jednu či více laskavě znějících přezdívek, což už samo o sobě o něčem svědčí – tatranské chaty…
Zbojanda, Teryna, Brnčálka, Zamka… První chatou v tatranských dolinách ale byla kamenná Rainerova chata – Rainerka, postavená bezmála před 150 lety. Předtím sloužily k přenocování nad hranicí lesa pouze převislé skály a balvany, pod nimiž si nocležníci „přitápěli“ otevřeným ohněm. Proto se jim říkalo ohniska.
Většina dnešních tatranských chat stála už koncem 19. století, později už jich bylo vybudováno jenom pět, a to do konce druhé světové války. Všechny se ale proměňovaly, procházely průběžnými úpravami nebo rekonstrukcemi, a jak bývá u horských chat časté, některé dokonce do základů vyhořely a musely být znovu postaveny. To byl i případ chaty Sliezsky dom, která se dnes počítá mezi chaty spíš jen kvůli poloze, neboť po požáru v 60. letech na místě spáleniště vznikl horský hotel. Z podobné nehody se však už nevzpamatovala třeba oblíbená Kežmarská chata pod Kopským sedlem, i když není vyloučena její budoucí obnova.
Chaty nesloužily jen k ubytování či k občerstvení kolemjdoucích, jejich přítomnost v dolinách znamenala ohromný přínos i z hlediska dosažitelnosti první pomoci při nehodách. Nikdo nedokáže spočítat, kolika turistům a horolezcům zachránily život, ale kdyby to šlo, jistě by to bylo překvapivě velké číslo a nikoli konečné. I přes stále se zdokonalující leteckou záchranku chaty hned tak nepřestanou být spásnými oázami.
Jinou věcí je ale dosažitelnost chat samotných, s čímž souvisí jejich zásobování. Dvě chaty (Chata pod Soliskom a Skalnatá chata) stojí v blízkosti konečných stanic lanovek, k několika dalším vede silnice nebo se k nim dá dojet terénním vozidlem. Zbývající čtyři, Zbojnická, Téryho, Zamkovského a Chata pod Rysmi, jsou v dnešní Evropě svého druhu exoty, neboť je pravidelně zásobují nosiči, a to i přes zimu – kromě Chaty pod Rysmi (2250 m), nejvýše položené chaty Slovenska, kde nebezpečný terén nedovoluje celoroční provoz.
Pro každou chatu je nejdůležitější jedna jediná „maličkost“ – chatař. Ten vtiskává chatě ráz, případně svéráz, na něj potom spousty lidí léta vzpomí…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Vysoké Tatry