Foro Buonaparte, široký bulvár lemovaný po obou stranách stromy, se měl za Napoleonovy vlády stát součástí nového centra Milána, který imperátor povýšil na italskou metropoli. Půlkruhová třída obepínající podkovu honosných paláců vznikla na místě vnějších hradeb okolo hradu Sforzesco, které dal císař zbořit.
Na vrcholu podkovy, z náměstí Cairoli, uprostřed něhož stojí jezdecká socha Garibaldiho, se otevírá průhled na věž hradu Sforzesco, jež je jednou z nejvýznamnějších památek ve městě a jedním ze symbolů Milána. Štíhlá elegantní Filarete o výšce 70 m, postavená z červených cihel, stojí uprostřed vysoké čelní hradební zdi a tvoří hlavní vchod do hradu. V předních rozích hradu o čtvercovém půdorysu stojí na výšku ani ne poloviční, zato robustní kruhové věže Santi Spirito a Carmine. Původní hrad z poloviny 14. stol., vybudovaný na příkaz vévody Galeazza II. Viscontiho, se postupně rozrostl v honosné sídlo, které později nechal zrekonstruovat Francesco Sforza. Za vlády Ludovica Sforzy byl v polovině 15. stol. hrad přestavěn v renesančním stylu, přičemž k jeho lesku přispěli i Donato Bramante a Leonardo da Vinci, který vyzdobil freskami síň Sala delle Asse. Po mnoha přemalbách je ale už těžké určit, které tahy štětcem ještě skutečně patří Leonardovi. Slávu renesančního hradu ukončil vpád Francouzů do Milána na samém konci 15. stol. Od té doby až do začátku 20. stol. hrad sloužil hlavně jako kasárna.
Zdevastovaný objekt zachránil před demolicí architekt Luca Beltrami, jenž vypracoval projekt jeho rozsáhlé modernizace. Od počátku minulého století je otevřen pro veřejnost a hostí několik muzeí, například Museo dʼArte Antica a Museo della Preistoria. K vidění je výtvarné a sochařské umění raného středověku, umění Orientu i sbírka hudebních nástrojů. Mezi exponáty najdete také nedokončenou sochu Pietà Rondanini od Michelangela, který na tomto díle pracoval posledních devět let svého života.
Hrad je obklopen zelení, jež se za ním rozšiřuje ve velkolepý park Sempione, upravený ve stylu anglické zahrady. Rozlehlé trávníky zpestřují záhony barevných květin, ale i vodní plochy. Největší milánská zelená plocha vznikla na místě bývalého vojenského shromaždiště. Park je zvláště o víkendech plný Miláňanů, kteří navštěvují hradní muzea a také městské akvárium. Za pěkného slunečného počasí se jim nabízí vyhlídka z pozoruhodné ocelové věže o výšce 109 m, kterou se Milán pokoušel napodobit Paříž. Výtečný rozhled po městě se za jasného počasí rozšiřuje až k Alpám.
Do Napoleonova projektu přeměny hradu a přilehlé oblasti v prestižní část Milána patří rovněž neoklasicistní aréna, otevřená za císařovy přítomnosti v roce 1807. Inspirací pro jejího architekta Luigiho Canonicu byl starověký Maxentiův cirkus u silnice via Appia nedaleko Říma. V aréně napuštěné vodou se kdysi dokonce předváděly rekonstrukce námořních bitev. Dodnes, vybavena fotbalovým hřištěm a atletickou dráhou, zůstala aréna důležitým místem pro sportovní akce, ale i koncerty pod širým nebem. Do jejího hlediště se vejde 30 000 diváků.
Park z druhé strany, naproti hradu, uzavírá blok převážně obytných domů, urbanisticky také uspořádaný do podkovy. Na rozhraní parku a zástavby se tyčí neoklasicistní vítězný oblouk Arco della Pace, postavený v letech 1807–1838. Oblouk míru je dílem architekta Luigiho Cagnoly. O návrh ho požádal Napoleon, v nově budovaném centru Milána měl symbolizovat císařovu velikost a jeho vítězná tažení. Napoleonova porážka u Waterloo ale všechny plány zhatila, přesto byl impozantní oblouk dokončen. Postaral se o to rakouský císař František Josef I., v jehož pojetí měla stavba s alegorií Míru s šestispřežím koní na vrcholu symbolizovat evropský mír, který v roce 1815 po Napoleonově porážce nastal.
Další články z vydání o Milánu a Lombardii naleznete zde