Hrádek u Nechanic

Docela snadno si tady člověk připadá jako někde ve Velké Británii. Projde osmnáctihektarovým anglickým parkem s přilehlou oborou a bažantnicí a spatří zámek se zubatým cimbuřím vysazeným na krakorcích, čtverhrannými i mnohobokými věžemi a věžičkami, bez viditelných střech. Jen trochu mlhy jako by snad chybělo…

Nejsme však za Kanálem, nýbrž v Polabí, sotva 15 km západně od Hradce Králové. Před námi stojí Hrádek u Nechanic nebo také Červený Hrádek, reprezentační letní sídlo hrabat Harrachů, jeden z nejmladších a zároveň nejpozoruhodnějších zámků v naší zemi.

Romantismus 19. století se s oblibou obracel do historie, kde hledal inspiraci literární, výtvarnou i architektonickou. Anglická gotika byla pro romantické představy jako stvořená. Novogotický sloh, označovaný podle tehdy aktuálně restaurovaného zámku britských králů jako windsorský, se u nás těšil značné oblibě. Typické stavby, jako Hlubokou či Lednici, zná asi každý. Jejich novogotická tvář ovšem vznikla vždy přestavbou staršího objektu, stejně jako třeba v případě Sychrova nebo pozapomenutého Filipova u Čáslavi. Jedinečnost Hrádku spočívá v tom, že byl v novogotickém slohu postaven jako novostavba, doslova „na zelené louce“.

Zámek si nechal postavit František Arnošt, hrabě z Harrachu (1799–1884), významný průmyslník i mecenáš, který se mj. zasloužil třeba o výstavbu železnice z Pardubic do Vídně. V mládí pobýval delší čas ve Velké Británii, procestoval ji a obdivoval se tam jak průmyslovým podnikům, tak četným zámkům. První plány nového sídla si nechal vypracovat hamburským architektem Stammannem, ale nebyl s nimi příliš spokojený, a tak je dal předělat Angličanovi Edwardu Bucktonu Lambovi, jednomu z tzv. nezbedných architektů viktoriánské éry. Mezi inspirační zdroje se tak dostal zámeček v západoanglickém Crewe, jehož přestavbu Lamb plánoval, ale nikdy nerealizoval.

Základní kámen hrádeckého zámku byl položen v červnu 1839 a stavělo se skoro dvacet let. Většinu doby vedl stavbu vídeňský architekt Karl Fischer, sám též obdivovatel anglické kultury. Ten navrhl i některé interiéry, kde se nechal inspirovat především vzhledem renesančních anglických sídel z doby Alžběty I. a Jakuba I. Část vybavení interiérů zhotovili místní řemeslníci z Nechanic, Hradce či Plačic, část nechal hrabě Harrach dovézt z ciziny, zejména z Rakouska a Itálie. Harrach nedovážel jen jednotlivé kusy mobiliáře, ale především hotové celky, které jeho sídlu dodaly kromě krásného vzhledu také starobylou patinu. To je třeba případ Mühlgrubského salonu, jehož strop a obložení stěn jsou renesanční, ze 16. století, a pocházejí ze stejnojmenného hornorakouského zámku. Zámecká jídelna má zase nádherný kazetový strop původem ze Salcburku, stěny Zlatého sálu jsou pokryté koženými zlacenými tapetami ze 17. století.

Rodový erb Harrachů, který je k vidění například v Rytířském sále, upoutá na první pohled. Jsou na něm v červeném poli tři stříbrná pštrosí pera zatnutá do zlaté koule. Podle pověsti se kdysi jeden z harrachovských předků zúčastnil výpravy do Svaté země. Byl tam v boji smrtelně zraněn, a když padal z koně, sesmekla se mu z hlavy přilba. Tři pera, která přilbu zdobila, zrudla jeho krví… Od té doby je krvavá červeň jedním ze symbolů harrachovského rodu. Je to vidět i na Hrádku – po dlouhých desetiletích se zámek postupně vrací ke svému původnímu vzhledu s červenými omítkami.

Zámek Hrádek u Nechanic je od roku 1953 přístupný veřejnosti, v roce 2001 byl prohlášen národní kulturní památkou. Kromě malého a velkého prohlídkového okruhu nabízí během roku i různé další akce, od zámeckého dětského dne přes harrachovský jarmark či zahradní slavnosti až po adventní koncerty, pořádají se tu svatby, některé prostory lze pronajmout pro různé společenské akce.