Základy římské kolonie Barcino, současné Barcelony, byly položeny v místech dnešní potemnělé Gotické čtvrti. Rozhodující úlohu při výběru místa jistě hrála blízkost moře a skutečnost, že šlo o přirozený přístav. Už tehdy ale komplikovaly lodím vjezd naplaveniny splachované sem prudkými dešti a písek přinášený pobřežními proudy.
Půjčuji si elegantní oranžové kolo v půjčovně, kde mají otevřeno až do desíti večer, a po vymezeném cyklistickém pruhu šlapu rovnou k přímořské promenádě. Podvečer u pobřeží Středozemního moře, v srdci Barcelony. Současné srdce Barcelony totiž netluče v jejím temném historickém středu, ale na jejím modrém okraji.
Jako každá významná evropská metropole, i Barcelona překypuje pamětihodnostmi, architektonickými zajímavostmi a bohatým kulturním životem. Můžete tu strávit celé týdny, aniž byste měli sebemenší šanci vyčerpat její historický a umělecký potenciál. Stejně tak se vám ani po měsících neomrzí příjemná, uvolněná atmosféra barcelonských písečných pláží, kde se ruch města mísí se stydlivým šploucháním líného Středomoří, slaným povětřím a touhou „jen tak být“. Nic nemuset, nanejvýš si hrát.
Díky olympijským hrám v roce 1992 se Barcelona dostala do obecného povědomí coby jedno z nejpříjemnějších evropských měst a místo, které je lidské hravosti hluboce nakloněno. S nimi se také zcela změnila její pobřežní tvář, zejména značně omšelá průmyslová čtvrť Poblenou. Na její úpravy existovaly projekty už dříve, ale teprve olympijský impuls vedl k jejich realizaci. K hlavním důvodům, kvůli nimž byla Poblenou vybrána jako olympijská vesnice, patřily její poloha blízko centra a nutnost radikálních urbanistických reforem. Svou roli však hrála též vůle znovu obnovit přirozený vztah mezi městem a mořem, od 19. stol. značně narušený industriální výstavbou.
Olympijská „revoluce“ tuto situaci zcela změnila. Byla opravena stará promenáda, prokoukl přístav a pobřeží se znovu spojilo s rezidenční čtvrtí. Namísto průmyslových hal a komínů najdete nyní mezi Olympijským přístavem a futuristickou multifunkční stavbou Forum hned několik parků. Spolu s novým vzhledem se také proměnil charakter celého místa. Původní dělnickou atmosféru nahradilo uvolněné, bezstarostné prostředí.
Když se ve starověkém Řecku konaly olympijské hry, sváry šly stranou. A „kdo si hraje, nezlobí,“ říká jedno z nejmoudřejších přísloví. Kam se podívám, tam si lidé hrají nebo sportují. Malí i velcí. Kola, koloběžky, kolečkové brusle. Kolotoče. Série volejbalových hřišť v plážovém písku, malí caparti i výrostci společně ve skateboardovém areálu, cvičební nástroje pro seniory, provazové a jiné prolézačky pro ty nejmenší. Po mé levici míjím nové fotbalové hřiště, napravo se v nezvykle rozvlněném moři pohybují surfaři s jediným bohulibým cílem, chytit vlny. A zatímco jsem cestou k pověstnému Foru využila pobřežní cyklostezku, při návratu projíždím jedním parkem za druhým. A to jsem za sebou nechala „městský les“, jedinečné lanové centrum v Parc del Forum, který je sám o sobě prostorem pro sportovní a kulturní akce.
S nastávajícím večerem se atmosféra celého místa pozvolna mění. Ubývá sportujících a přibývá společenský naladěných lidí. Když se blížím k Barcelonetě, pověstné svou bohémskou atmosférou, už zdálky slyším tóny kytary a příjemný ženský hlas. Na chvíli zastavuji, abych si v klidu poslechla pár skladeb. Děti divoce tančí, dospělí popíjejí, povídají si a občas se pohybují do rytmu. V srdci hravé Barcelony se svět jeví tak bezproblémový…
Napadá mě, že jedinou věcí, která mi v té chvíli skutečně komplikuje život, je zavírací hodina půjčovny kol.