Na začátku leží na stole jenom dřevěná deska, igelitový pytel s hlínou, malá miska s trochou sopečného písku, stěrka z kousku stonku cukrové třtiny, jedna kovová škrabka a pár oblázků. Za slabou půlhodinu je v pytli méně hlíny, ale na stole stojí navíc zbrusu nová miska.
Guančové, původní obyvatelé Kanárských ostrovů, neznali hrnčířský kruh. Přitom ale vyráběli široké spektrum nejrůznější užitkové keramiky. Jejich způsob výroby nevzal s příchodem Španělů za své a pokračoval dál, konkrétně na Tenerife až do 20. stol. Podle známého tenerifského archeologa a etnografa minulého století Luise Diega Cuscoye je hrnčířské centrum v Arguayu nejzajímavější z těch, která se původní keramikou Guančů zabývají. A proto teď stojíme v malé horské obci v nadmořské výšce 930 m a díváme se na netradiční pomník, který dokládá, že tu jsme správně. Homenaie a las alfareras de Arguayo neboli Pocta hrnčířkám z Arguaya – dvě ženy, jedna stojí, v pravé ruce jednu nádobu, druhou větší si levou rukou přidržuje na hlavě, druhá sedí a vyhlazuje nádobu oblázkem. Atmosféra je nastolena, a tak vzhůru na návštěvu zdejšího maličkého etnografického muzea a hrnčířského centra.
Průvodkyní je nám paní Marta Abreu, která je také současnou udržovatelkou zdejší hrnčířské tradice. V nevelkém vesnickém domě je všechno hodně domácké. V jednom stavení je muzeum o jediné místnosti, naproti přes malý dvorek přístřešek, pod ním dvě informační tabule, lavice a židle, na kterých sedávají nejen návštěvníci, ale také sousedky, když zajdou na kus řeči, a stůl, na kterém paní domu předvádí dávné řemeslo. V rohu pícka, kde se keramika vypaluje zhruba při 900 °C, v někdejším chlívku nebo skladu, těžko říct, maličká výstavka prodejních kousků keramiky – a víc už nic. Ale stačí to!
Arguayo bylo vždycky stranou ruchu a právě své odlehlosti vděčí za to, že se tu po staletí udržely původní tvary a typy hliněných nádob Guančů. Dá se to poznat například podle jejich dna, které tradičně bylo zaoblené. Ploché dno, jaké známe třeba u dnešních talířů, se tu objevilo až někdy na přelomu 19. a 20. stol. Můžeme to snadno srovnat – v jedné prosklené vitríně je vystaveno několik původních nádob Guančů z doby před příchodem Španělů, zatímco na poličkách stojí všemožné nádoby právě z doby před nějakými sto lety. Marta nám ukazuje, k čemu která sloužila – a je to výčet předlouhý. K zahřívání mléka, na vodu, na vaření, k pražení kávy a obilí, na sůl, tuk nebo med, na dojení, k přípravě těsta, nechybějí ani hliněná síta, nádoby na mytí nebo k přípravě zdejší typické omáčky mojo. „Existuje záznam z roku 1802, podle kterého tehdy bylo ve vesnici patnáct hrnčířek, jejichž výrobky byly určeny ke každodennímu praktickému používání,“ vypráví Marta. „Největší rozkvět hrnčířství zažila obec v poslední třetině devatenáctého a první třetině dvacátého století, to se tu vyráběla keramika skoro v každé rodině a lidé ji buď prodávali, nebo směňovali za potraviny. Práce byla tehdy rozdělená, hrnčířky jenom vyráběly, prodej měly na starosti jejich dcery nebo snachy. Keramiku prodávaly z velkých košů, které nosily na hlavě. Ale všechno to byla ženská práce.“
Nástup nových materiálů, především hliníku, však tradiční řemeslo téměř vymýtil. Rychlý úpadek začal ve 40. letech minulého století a na několik desetiletí hrnčířství prakticky vymizelo. Pak se skupina osvícených občanů, kteří se sdružili v Colectivo Arguayo, rozhodla, že hrnčířskou tradici ve vesnici zachrání. Pro myšlenku se jim podařilo získat nedaleké město Santiago del Teide, vládu tenerifskou i kanárskou. Výsledkem bylo mj. i otevření tohoto centra, plným jménem Centro Alfarero y Museo Etnográfico Cha Domitila, v květnu 1986. Kromě nádob jsou na stěnách muzea také dobové fotografie, mezi nimi i portréty tří posledních žen, které ve 30. letech zdejší keramiku prodávaly. A u stolu sedí dobově oblečená stará šedovlasá paní v šátku a s brýlemi – navzdory prvnímu dojmu není živá, je to figurína realisticky zpodobňující paní Quiterii Amaro Rodriguez, poslední hrnčířku z Arguaya. Dožila se požehnaných 104 let a ty brýle jsou originální, poslali jí je prý kdysi příbuzní z Kuby, aby mohla dál dělat svou práci, na kterou už s přibývajícími léty přestávala dobře vidět.
Její současná nástupkyně nás odvádí k pracovnímu stolu a začíná předvádět to, co se zdá být skoro jako zázrak. „Pracovní deska se posype sopečným pískem, vezme se placka hlíny, položí se na ni a postupně přidáváním další hlíny se začnou zvedat okraje budoucí nádoby,“ komentuje Marta to, co před našima očima právě dělá. „Existuje ještě druhý způsob, kdy se začne pracovat s koulí hlíny, do které se nádoba vlastně vydlabává, ale to je náročnější na sílu.“ S nástroji popsanými v úvodu stvoří Marta Abreu za 28 minut krásně pravidelnou a hladkou misku. Čeká ji dvoudenní vypalování, to už nestihneme, ale i tak jsme se toho dozvěděli hodně. Odjíždíme nejen s novými informacemi a vědomím, že i v zapadlých tenerifských vískách lze objevit netušené, ale i s pokorou před prostým umem našich předků.