Nejvyšší hora Španělska se netyčí v Pyrenejích, což většinu lidí napadne jako první, ale na největším z Kanárských ostrovů. Jmenuje se Pico del Teide, a pokud počasí dovolí, je vidět téměř ze všech míst ostrova. Dominuje mu tak nepřehlédnutelně, že mu dala i jméno – Tenerife v jazyce svých původních obyvatel, Guančů, znamená Sněžná hora…
Statistika uvádí, že z pěti milionů turistů, kteří v průměru každý rok zavítají na Tenerife, se jich více než tři miliony vydá na kratší či delší výlet do národního parku Teide. Srovnatelnou návštěvnost nemůže vykázat žádné jiné chráněné území Španělska, a proto i kdybychom o Teide jinak nevěděli zhola nic, už samotný tento fakt by nás měl upozornit, že jde o mimořádně atraktivní oblast. Skutečně to tak je, svojí atraktivitou Teide určitě patří do celosvětové Primera Division, řečeno hezky španělsky fotbalově…
Nemastné neslané, ani ryba, ani rak, ani takový, ani makový, nic moc… Tak by se dalo přeložit libozvučně znějící španělské „ni fu ni fa“. Nemastné neslané však na Tenerife není nic. Ani jídlo, ani jeho obyvatelé. Ty bychom naopak mohli po španělsku nazvat „muy salados“, velmi příjemní, milí, se smyslem pro humor, s jiskrou v oku. Nemastný neslaný je pouze a jedině spolek maškar, který si tuto legrácku dovolil ve svém názvu, ale i jeho členové jsou pravým opakem…
Lidé na motorovém člunu a soustředěně pozorují modrou hladinu oceánu zčeřenou drobnými vlnkami. Občas se těsně pod ní mihne tmavý stín, občas vykoukne hřbetní ploutev. A když je štěstěna obzvlášť nakloněna, vymrští se najednou z vody šedé tělo, zablyští se v slunečních paprscích a elegantním obloučkem se opět do vodní říše vrátí…
Prvního května 1493 se bota Alonse Fernándeze de Lugo dotkla země ostrova Tenerife v místech, kde se dnes rozkládá hlavní město Santa Cruz. Ve jménu španělských královských veličenstev do ní bojovný kapitán zapíchl dřevěný kříž, aby po středověkém zvyku vyznačil teritorium, které budou Španělé považovat za své. Jal se dobývat ostrov, o kterém nevěděl zhola nic. O mnoho století později napsala významná kubánská básnířka Dulce María Loynaz ve svém cestovním deníku s názvem Jedno léto na Tenerife větu: „Tak jsme v Santa Cruz na Tenerife; město není velké, člověk ho pozná za chvilku, nebo ho nepozná nikdy.“ Pojďme tedy Santa Cruz poznat alespoň trochu a poodhalit jeho tvář, tu dnešní a tu bývalou…
O pohoří Anaga, které vyplňuje severovýchodní výběžek Tenerife, se většina návštěvníků ostrova vůbec nedozví, neboť fakultativní autobusové výlety z pobřežních rekreačních center sem nezajíždějí. Je to jen dobře, protože masová návštěvnost by z této místy až fantaskní krajiny brzy vytěsnila její zádumčivý poklid a ze zdejších vesnic pak nepřehlédnutelný odstup od rychlého běhu moderní doby…
La Orotava je hlavním centrem stejnojmenného úrodného údolí na severu Tenerife. Říká se o ní, že je jedním z nejkrásnějších a nejtypičtějších měst na celých Kanárských ostrovech. Proslavily ji vyřezávané dřevěné balkony na četných městských palácích, krásný výhled do údolí, množství architektonických památek a zcela ojedinělá umělecká díla – koberce z lávového písku nebo nejrůznějších květů…
V údolí Orotava, na kraji města Puerto de la Cruz, zve už více než čtyřicet let k návštěvě trochu netradiční zoologická zahrada. Jmenuje se Loro Parque neboli Park papoušků, ale tohle svoje vymezení už dávno překročila. A úspěšně, což může dosvědčit až půldruhého milionu spokojených návštěvníků ročně…
Co mají společného Santa Cruz a Puerto de la Cruz? Kromě slova kříž v názvu také velké mořské parky s bazény navržené slovutným lanzarotským architektem Césarem Manriquem. V obou se můžete koupat v klidné slané mořské vodě s oceánem bouřícím za vašimi zády. V případě Puerto de la Cruz je to o to důležitější, že město vlastně žádné velké pláže nemá, neboť na severním pobřeží ostrova spadá sopečné pohoří prudce do vod oceánu, a tak vytvoření umělého komplexu koupališť přijali místní s povděkem…
Snadno by se tu podlehlo iluzi – ulice bez aut, patrové, občas dvoupatrové domy s jednoduchými hladkými fasádami, kamenná či dřevěná ostění oken a dveří, vysoká věž kostela, hybí už jen klapot koňských kopyt a hrkot kočárů na rovné dlažbě, aby si člověk připadal přenesený v čase a prostoru kamsi do španělské kolonie 17. nebo 18. století. Ale pozor – my v té době vlastně jsme!
Jak už bylo řečeno v úvodním článku, Tenerife je světem, jenž vzhledem ke své rozloze udivuje neobyčejnou rozmanitostí, z čehož mimo jiné vyplývá, že dokáže uspokojit návštěvníky nejrůznějšího zaměření i nejrůznějších zájmů. A tak si tady přijdou na své dokonce i fandové historických záhad, pokud využijí možnost podívat se do Güímaru, osmnáctitisícového města na východě ostrova…
Na začátku leží na stole jenom dřevěná deska, igelitový pytel s hlínou, malá miska s trochou sopečného písku, stěrka z kousku stonku cukrové třtiny, jedna kovová škrabka a pár oblázků. Za slabou půlhodinu je v pytli méně hlíny, ale na stole stojí navíc zbrusu nová miska…
Lokality vhodné pro umístění největších soudobých astronomických dalekohledů musí splňovat řadu náležitostí – především musí mít mimořádně průzračné a stabilní ovzduší, musí ležet stranou velkých zdrojů světelného znečištění, a přitom být snadno dostupné a bezpečné. Ač se to nezdá, takových míst na zeměkouli moc není, patří k nim však i Kanárské ostrovy. Přesněji řečeno, patří k nim vysokohorské lokality ostrovů La Palma a Tenerife, kde byly v uplynulých třech desetiletích vybudovány dvě velké mezinárodní observatoře, jež spoluvytvářejí tzv. Evropskou severní observatoř…
Víte, co měli společného William Shakespeare, Kateřina Veliká a Giacomo Casanova? Lásku k vínu. K Malvasii. K Malvasii z Tenerife…
Co je to? Na první pohled ošklivé, malé, kulaté, s černými tečkami, scvrklé… Přece kanárské brambory. Když je člověk vidí na trhu v síťce, řekne si: Kdo by se s tím chtěl škrábat? V tom je ale právě ten vtip. Kanárské brambory se jedí se slupkou. Navíc na Tenerife mají řadu dalších zvláštností. Pěstují se ve vysoké nadmořské výšce až 1200 m, a to především v severní části ostrova kolem Icodu el Alto, odkud vzešla první semínka pro všechny další ostrovy. A nesou označení chráněného původu. Takových odrůd je v Evropě jen málo, lépe řečeno už jen jediná, Patata di Bologna v Itálii…
