IJsselmeer a Markermeer
Jen málokterá evropská krajina prošla za poslední dva tisíce let takovými změnami, jako asi 100 × 50 km velké území na severozápadě Nizozemska. Dnes se tu mezi Frískem a Severním Holandskem rozkládají sladkovodní jezera IJsselmeer a Markermeer a s nimi také poldery, na vodě vyvzdorované plochy souše, kde má svůj domov skoro půl milionu lidí a jež se před necelými 40 lety staly coby Flevoland dokonce novou samostatnou provincií Nizozemska. Ale bývalo tomu i jinak…
Kdybychom se do tohoto kraje přenesli někdy kolem přelomu letopočtu, zjistili bychom, že se „severní rameno Rýnu rozšiřuje v jezero Flevo se stejnojmenným ostrovem, aby pak dále jako běžná řeka teklo do moře“ – alespoň tak to popsal nejstarší známý římský geograf Pomponius Mela v roce 44. V průběhu staletí jezero měnilo svůj tvar a velikost, ani ostrov v něm nebyl pořád stejný, rýnská ramena i spousta dalších drobných toků v okolí se různě klikatila a posouvala, ale pás nevysokých písečných dun na pobřeží většinou úspěšně odolával snaze Severního moře rozšířit své panství. Až přišla noc z 13. na 14. prosince 1287 a s ní povodeň sv. Lucie. Na tomto místě se sluší předeslat, že příliv zvýšený současně probíhající bouří není v Severním moři ničím výjimečným, objevuje se několikrát za rok a většinou nezpůsobuje významnější škody. Ale někdy dokáže kombinace mimotropické cyklóny, mělkého moře, orientace pobřeží vzhledem k dráze bouře a pravidelného přílivu zvýšit hladinu vody i o více než pět metrů nad úroveň běžného přílivu. A pak se dostaví katastrofa. V případě území, které nás zajímá (bouřlivé přílivy totiž ovlivňují nejen nizozemské pobřeží, ale také severní Německo, Dánsko a za určité konstelace i Anglii), podnikla příroda první kroky už při povodni Všech svatých 1. listopadu 1170, ale dílo zkázy dokonala až Lucie. Vyžádala si odhadem něco mezi 50 a 80 tisíci lidských životů, těžce postihla Cinque Ports, pětici přístavů na jihovýchodě Anglie (Hastings, New Romney, Hythe, Dover a Sandwich), a také ukončila existenci jezera, pro které se ve středověku používal spíše název Almere. Duny byly definitivně překonány, moře vtrhlo do vnitrozemí a místo jezera vznikl mělký záliv, postupně se stále zvětšující tak, jak voda odnášela měkkou rašelinu, z velké části tvořící okolní břehy.
A tak bylo jezero nahrazeno mořem, jež dostalo jméno Zuiderzee, Jižní moře, které zřejmě vzniklo ve Frísku, protože právě vůči němu záliv zaujímal tuto polohu. Jenže výměna sladké (možná spíše brakické) vody za slanou nezměnila nic na tom, že za bouří hrozily v celém okolí záplavy. Budování různých dílčích ochranných bariér příliš nepomáhalo, a tak není divu, že už ve 2. pol. 17. stol. vznikl první, lépe řečeno nejstarší dochovaný projekt na úplné přehrazení zátoky, který ale technicky značně předběhl možnosti své doby. Reálných obrysů začaly tyto snahy nabývat až o více než 200 let později, když roku 1891 přišel se svým plánem inženýr Cornelis Lely. I tento projekt si však na své schválení ještě docela počkal – došlo k němu až po skončení 1. sv. války a příroda se musela v mezičase ještě důrazně připomenout silnými bouřemi a záplavami v lednu 1916.
V letech 1927–1932 byla postavena 32 km dlouhá a 90 m široká uzavírací hráz Afsluitdijk mezi severoholandskou obcí Den Oever a fríským Zurichem. Ze zálivu se stalo opět jezero, jehož jméno se změnilo na IJsselmeer a voda se postupně stále více vyslazovala. Stavba Afsluitdijku byla však jen prvním krokem v daleko větším projektu nazvaném Zuiderzeewerken. Tento největší nizozemský projekt vodního inženýrství ve 20. stol. předpokládal po zahrazení Zuiderzee vysušení části vzniklého jezera a vytvoření rozlehlých polderů. Postupně vznikly čtyři, nejprve na severozápadě Wieringermeer Polder a pak na východě a jihu Noordoostpolder a dva poldery Flevoland – Východní a Jižní. První z této čtveřice se stal součástí provincie Severní Holandsko, ale z tří dalších byla v roce 1986 vytvořena samostatná provincie Flevoland.
Celý projekt Zuiderzeewerken skončil v roce 1975, kdy byla po 12 letech dostavěna druhá hráz Houtribdijk mezi Enkhuizenem v Severním Holandsku a Lelystadem na Východním Flevolandu. Tato 27 km dlouhá hráz rozdělila původní IJsselmeer na dvě části. Větší severní části (1250 km2) zůstalo původní jméno IJsselmeer, zatímco menší jižní část (700 km2), nyní již hydrologicky oddělená, se začala označovat jako Markermeer. Podle původních plánů měl být Markermeer z větší části odvodněn a místo něj měl vzniknout pátý polder Markerwaard. Po dlouhých diskusích se v roce 2003 od této finální části projektu definitivně ustoupilo. Nebyl to ale konec všech změn a úprav. Od roku 2012 se pracuje na projektu Marker Wadden, což má být skupina umělých ostrovů v Markermeeru, nedaleko od hráze Houtribdijk. V tomto případě ale nejde o získání nové stavební či zemědělské plochy, ale o návrat k přírodě. Pláno…
Úplné znění článku naleznete zde