Jezero Iseo můžeme chápat jako efektní vyvrcholení rozmanitosti přírodních krás Valle Camonica, jednoho z nejdelších a nejkrásnějších údolí alpského jihu, proslulého navíc kolekcí více než sto tisíc prehistorických petroglyfů, stále ještě trochu tajemných. Za rozmanitostí přírodního prostředí Isea ale nijak nezaostávají jeho břehy. Nenatrefíme tu sice na tak honosné vily, paláce a zahrady jako třeba u nedalekého Komského jezera, ba ani na památky, které vyskakují z kdejaké anonce cestovních kanceláří. Přesto nás asi překvapí, až zjistíme, co všechno ve zdejších malých městech a obcích můžeme vidět, procítit a případně i zažít.
Iseo napájí hlavně řeka Oglio, která jím protéká v celé dvacetikilometrové délce, tedy od Pisogne u severního konce až po Sarnico na nejzazším jihu. Uvádí se, že při současném průtoku by spolu s menšími přítoky naplnila jezero za přibližně čtyři a půl roku. Iseo má tvar písmene S, což může připomenout staré jméno Sebino, vzniklé z antického Sebinus lacus. Název Iseo se poprvé objevuje v 10. stol., jeho původ ale není úplně jasný. Jedna z několika teorií dokonce nachází jeho počátek u řeckého hrdiny a cestovatele Odyssea.
Jezero obklopují vysoké hory, na jejichž úbočích se přetahuje les s více či méně rozdivočelými skalními partiemi. Bezprostředně nad východním břehem se vypínají od hladiny (185 m n. m.) až do nadmořských výšek okolo 1300 m, nad západním břehem jsou nižší, kulminují vrcholem Monte Creo (1106 m). Je tu ještě jedna nepřehlédnutelná elevace, hodně nápadná, i když vykazuje mnohem menší převýšení. V místě, kde se jezero nejvíc rozšiřuje, vyrůstá do čtyřistametrové výše ostrov Monte Isola, který s rozlohou téměř 13 km2 patří k největším obydleným jezerním ostrovům Evropy (určitě ale není největší, jak se lze leckde dočíst). Zejména směrem k jihu se prezentuje působivou kuželovitou siluetou.
Osídlení ostrova je prokázáno již od dob římské říše, postupně zde vzniklo několik vesnic, které od roku 1929 skládají jedinou administrativní jednotku, obec Monte Isola. Ve druhé polovině 19. stol. se začala rozvíjet výroba dřevěných člunů a hlavně rybářských sítí, jež se ukázala být pro místní obyvatele lukrativnější než tradiční rybářství a zemědělství. Ručně splétané sítě z Isoly se prodávaly do různých koutů světa až do 70. let minulého století, kdy už nemohly konkurovat japonským průmyslovým výrobkům. Výroba se pak v omezeném rozsahu přeorientovala na jiné druhy sítí, ale to už do mnoha rozpočtů začínaly plynout příjmy ze sílícího turistického ruchu. Ten dostal obrovskou vzpruhu před dvěma lety.
V roce 2016 potkalo ostrov velké štěstí, když známý konceptuální umělec Christo obdržel po předchozím zamítavém stanovisku Japonců a Argentinců od italských úřadů povolení k realizaci svého nového projektu, nazvaného Plovoucí mola (Floating Piers). Tehdy jednaosmdesátiletý Christo propojil Monte Isolo s pevninským přístavem Sulzano i s blízkým ostrůvkem San Paolo plovoucími chodníky, na jejichž základ spotřeboval více než 200 000 vzájemně pospojovaných polyetylénových desek, uchycených ke dnu těžkými kotvami. Desky pokrývala speciální žlutooranžová textilie, která měnila odstín v závislosti na osvětlení. Umělec prohlásil, že chce umožnit ostrovanům, aby se mohli poprvé vydat na pevninu po svých, jeho land-artové dílo však především vybízelo příchozí k novým pohledům na skutečnost, jakož i k zamyšlení nad její pomíjivostí. Instalace m