Itálie – Alpská jezera

Alpská jezera
Když se v Alpách rozdávala jezera, sever Itálie nejspíš stál ve frontě jako první a kdo ví, zda si dokonce nenabral dvakrát. Ano, i taková hloupost člověka napadne nad fotografiemi sytě modrých vodních hladin sevřených v barevných ohňostrojích středomořské flóry a v dáli komunikujících s blankytem oblohy přes bariéru alpských velikánů. A stejně tak ho to může napadnout nad seznamem plošně největších alpských jezer, v němž najde na prvních šesti pozicích hned tři severoitalské zástupce. Anebo i nad pořadím nejhlubších evropských jezer, kde tato „svatá trojice“ – jezera Gardské, Komské a Maggiore – figuruje v první desítce. 

Nejde ale jen o tři největší jezera. V italské části jižního předhůří Alp se rozlévá ještě několik dalších jezer, která jsou v obrazu zdejší krajiny rovněž zcela zásadními a nezastupitelnými prvky. Ta nezastupitelnost je tu ovšem jaksi zacyklená, protože jak už bylo naznačeno výše, na mimořádném půvabu většiny těchto vodních ploch má velký podíl středomořská vegetace. Její přítomnost je podmíněna mírným podnebím, jež je zase výrazně ovlivněno přítomností jezer. Jižní okraj Alp už sice leží v oblasti vlivu středomořského klimatu, ale velké vodní hmoty tady akumulují teplo a ve svém okolí tepelnou bilanci ještě vylepšují. A tak nejsou vzácností situace, kdy v Pádské nížině mrzne, zatímco u severněji ležících jezer se teploty pohybují nad bodem mrazu.

Všechna severoitalská jezera jsou ledovcového původu, čtveřice těch největších ale přitom vykazuje zajímavější minulost. Jezera Gardské, Komské, Maggiore a Iseo jsou totiž kryptodepresemi, což znamená, že jejich nejhlubší části leží pod dnešní úrovní mořské hladiny. Dlouho se předpokládalo, že stejně jako v případě jiných velkých alpských jezer i tyto jezerní pánve byly vyhloubeny erozní činností ledovců, tento názor však poopravily výzkumy dna Středozemního moře. Vědci zjistili, že koncem miocénu moře několikrát téměř vyschlo, naposledy někdy před šesti miliony let, a to v důsledku přerušení spojení s Atlantikem, podmíněném tektonickými pohyby v oblasti dnešního Gibraltaru. Tehdy se o dva až tři kilometry snížila erozní báze řek, přitékajících k moři z alpské oblasti, a tudíž rapidně vzrostla jejich erozní schopnost. V obnažených strmých svazích mořského bazénu řeky vyhloubily hluboké kaňony a současně prohloubily i svá pevninská koryta, která pak během pleistocenních glaciálů ledovce zčásti zanesly horninovou drtí, zčásti přemodelovaly a přehradily morénami. Důkazem toho, že řeky tu ulehčily ledovcům práci, jsou příčné profily zanešených spodních částí jezerních pánví, které mají tvar písmene „V“, typický pro říční údolí.

Břehy severoitalských jezer byly osídleny již v pravěku, jak o tom svědčí – podobně jako v celé širší alpské oblasti – pozůstatky kůlových staveb. Ty nejstarší pocházejí z doby před 8000 lety. Dnes už se nedozvíme, zda jejich obyvatelé oceňovali estetické kvality okolní krajiny, jisté však je, že život v těchto místech byl pro ně hodně výhodný. Dostatek vody usnadňoval pěstování plodin, významným zdrojem obživy byl rybolov, chaty na kůlech poskytovaly ochranu před nepřáteli, před dravou zvěří i před povodněmi.

Ve starověku kraj okolo jezer dlouho ovládali Galové, od 3. stol. př. n. l. se sem začínal rozšiřovat vliv římského impéria. O 1. stol. n. l. pak můžeme mluvit i jako o počátcích zdejšího cestovního ruchu, protože k jezerům začali jezdit za odpočinkem římští občané. Ti nejzámožnější si tu budovali rezidence se zahradami. Římany vystřídali Langobardi, jejichž nadvládu nám dnes připomíná název regionu Lombardia. Langobardi neboli „Dlouhovousí“ se zasloužili hlavně o rozvoj zemědělství, kdežto prohra „Rudovouse“, tedy císaře Fridricha I. Barbarossy, s Lombardskou ligou v roce 1176 nastartovala rozmach městských států. Obojí se dotýkalo i oblasti jezer.

Rozkvět zahradní architektury, který začal v renesanci a urychlilo ho baroko, našel u jezerních břehů ideální podmínky. Během pěti století dokázal některé jejich části proměnit v zahradní ráj. Tato místa, která většinou vznikala souběžně s výstavbou honosných paláců, vil a hotelů, se pak od poloviny 19. stol. stávala velkými lákadly novodobého turistického ruchu.

Pojďme si teď některá severoitalská jezera v krátkosti přiblížit. Lago di Garda a jeho okolí vynecháme, protože o tomto jezeře připravujeme samostatné číslo (Země světa 1/2019).

Po Gardě je druhým největším jezerem Lago Maggiore, kterému Římané říkali Lacus Verbanus. Itálie se o ně dělí se Švýcarskem, z celkové rozlohy 212,5 km² patří Itálii 170 km², tedy asi 80 %. Švýcarsko zato vykazuje o něco větší plochu povodí, v němž má hlavní slovo řeka Ticino, která jezerem protéká v  jeho největší délce 65 km a dále pokračuje na jih k Pavii, aby blízko města posílila tok Pádu. Větší vzdálenost než těchto 65 km v žádném jiném italském jezeře nenaměříme. Zajímavostí je různé zabarvení jezerní vody – v severní části je nazelenalá, na jihu tmavě modrá.

O jezero Maggiore se ale dělí i italské regiony, neboť západní břeh patří Piemontu a východní Lombardii. Na lombardském břehu je největším městem příhraniční čtrnáctitisícové Luino, kdysi bašta textilního průmyslu, který byl zvláště na počátku 20. stol. velkým znečišťovatelem jezerních vod. To už je věc minulosti, stejně jako provoz laboratoří Euroatomu v městečku Ispra. Dnes tu sídlí Společné výzkumné středisko Evropské komise.

Západní pobřeží je hustěji osídlené a turisticky mnohem více vytěžované. Najdeme tady řadu populárních letovisek, která spolu místy splývají a v jejichž nabídce je hostům předkládána spousta možností, co podniknout na poli sportovním, rekreačním či třeba kulinárním. Největším městem celého pobřeží je třicetitisícová Verbania, administrativní centrum provincie Verbano-Cusio-Ossola. Její staré městské jádro s pobřežní promenádou obklopují čtvrti s nepříliš výraznou soudobou zástavbou, pozornosti návštěvníků se zde těší hlavně botanická zahrada, jedna z největších v Evropě. Založil ji vysloužilý skotský kapitán a nadšený botanik Neil Boyd McEacharn, který v roce 1930 koupil ve městě vilu, pojmenoval ji po jednom ze svých předků Taranto a v následujících třech desetiletích u ní vytvořil na ploše 16 ha úžasnou botanickou zahradu, v které dnes roste kolem 20 000 druhů a kultivarů rostlin.

Verbania je hlavním jezerním přístavem, z něhož vyplouvají lodní spoje do všech větších letovisek i k malým Boromejským ostrovům, nořícím se z vody v ústí výrazného Boromejského zálivu. Ostrovy jsou rovněž dosažitelné lodí z blízkého letoviska Stresa, odkud jezdí kabinová lanovka pod vrchol hory Mottarone (1491 m). Pokud zrovna není proti počasí, potom výhledy z vrcholu na jezero i na zaledněný masiv Monte Rosy jsou fascinující a nemají nikde jinde u Maggiore konkurenci.

Slovo Maggiore v názvu jezera znamená „větší“, myšleno ve srovnání se sousedními, mnohem menšími jezery. Těch je několik a jedno najdeme vtěsnané mezi vysoké kopce hned „za rohem“ – Lago Mergozzo odděluje jen 2 km široký pás souše od západního okraje Boromejského zálivu. Na délku měří necelé tři kilometry a na svých březích, jejichž značnou část schovává za oponou lesa, hostí pouze jedinou stejnojmennou obec a jeden větší kemp s plážemi. Lidé, kteří jezero znají a chodí se k němu koupat, oceňují jeho útulnost a hlavně mimořádně čistou vodu.

Mezi východním břehem Maggiore a městem Varese se rozkládá skupina tří jezer, kterým se ze strany turistického ruchu nedostává přílišné pozornosti, hlavně proto, že tu na sebe stahuje světoznámý soused. Skupinu tvoří jezero Varese (14,5 km²), které má charakteristický půdorys připomínající botu na podpatku, a dvě menší jezera Lago di Monate a Lago di Comabbio. Krásná okolní příroda, poklid, bohatství ryb, výskyt mnoha druhů vodního ptactva i vodních rostlin, to jsou hlavní aktiva této končiny, která má tradici veslařských sportů a je velice vstřícná i k cyklistům. Kromě toho jsou tu dokonce hned tři lokality, kde byly nalezeny pozůstatky prehistorických kůlových obydlí a které jsou zapsány na seznamu Světového dědictví UNESCO. Nejlepším způsobem, jak se s tímto fenoménem seznámit, je prohlídka muzea na Isolino Virginia, jediném ostrůvku jezera Varese.

Jezero s nezaměnitelným tvarem, na mapě připomínající rozkročenou postavu, to je Lago di Como, latinsky Lario a česky Komské jezero. Jedno z nejkrásnějších a také nejhlubších jezer Evropy (410 m) zaujímá s rozlohou 146 km² třetí příčku v pořadí největších italských jezer. Komo je nejnázornějším příkladem obrovské síly říční eroze předcházející době ledové. Jeho dno tvoří vrstva sedimentů až 500 m mocná, takže skalnaté dno řekou vyhloubeného kaňonu leží asi až 700 m pod současnou hladinou moře.  Když si ještě uvědomíme, že okolní horské vrcholy převyšují jezerní hladinu místy o více než kilometr, pak můžeme v nadsázce konstatovat, že ledovec se tady vlastně mohl dost flákat.

Do jezera přivádějí vodu ze dvou velkých alpských oblastí dvě řeky – Mera z Valchiavenny a Adda z Valtelliny. Adda pak jezero odvodňuje jeho východním ramenem, které opouští u města Lecco (tato jezerní část se nazývá Lario Lecco). Nebylo tomu tak vždy, původně bylo odvodňováno ramenem západním (Lario Como), lokální tektonický zdvih však odtok přerušil a voda si našla cestu jinudy. Výměna vody v západním ramenu se tím zkomplikovala a jedním z důsledků je i to, že podloží města Como po staletí průběžně zvolna poklesává.  Pod hladinou jezera se však skrývá mnohem větší potenciální nebezpečí, a to v podobě sesuvů některých částí svahů jezerní pánve, které by v horším případě mohly vyvolat i jezerní tsunami.

O Komském jezeru se někdy tvrdí, že je tady možné vidět jedny z nejkrásnějších scenerií na světě. Proti tomu není co namítnout, o to hůře se to však popisuje. Jezero je neobyčejně kompaktním krajinným celkem, jenž budí zdání, že je uzavřený sám do sebe, což mu ale nijak neubírá na přívětivosti a vstřícnosti. Tyrkysově zbarvená úzká vodní plocha se ukrývá mezi vysokými horskými hřbety a jen tu a tam dovolí malebným shlukům vesnických domů, aby z tmavě zelených svahů sestoupily až k jejímu pobřeží. Mondénní letoviska, která na její počest vztyčují květinové slavobrány a stožáry cypřišů, také drží na distanc, a jen několika bělostným alpským velikánům dovolí, aby ji zdáli vypomohly ozvláštnit trochou třpytivého lesku. Prostě i zde svým způsobem platí, že v jednoduchosti je síla.