Lago Maggiore - pohled na vilu s jezerem v pozadí

U Lago Maggiore

Lago Maggiore

Jestli je někde v Ticinu pocit, že jste se najednou ocitli kdesi daleko na jihu Evropy, nejsilnější, pak je to u Lago Maggiore, jezera, o něž se kanton dělí hned se dvěma italskými regiony, Lombardií a Piemontem. Švýcarsku patří jeho severní část, plošně to vychází zhruba na jednu pětinu.

Největším městem v ticinské části Lago Maggiore je Locarno, kterému se věnujeme v samostatném článku. Jen ústí řeky Maggia ho ale dělí od dalšího známého turistického cíle, podstatně menší Ascony. Ta bývala původně pouhou rybářskou vesnicí, ale díky velmi příjemnému klimatu a bujné subtropické vegetaci se z ní během 20. stol. stalo jedno z nejoblíbenějších prázdninových letovisek ve Švýcarsku, jež dnes žije především z cestovního ruchu.

Pětitisícové městečko má malé historické centrum zvané Borgo, jehož úzké uličky jsou zaplněné až překvapivým množstvím uměleckých galerií. A nečekejte žádné sladkobolné pohledy na jezero, vesměs v nich vládne současné umění se vším všudy. Nad domy staré čtvrti se nepřehlédnutelně tyčí zvonice trojlodní baziliky sv. Petra a Pavla z 16. stol. Na přilehlém náměstíčku Piazza San Pietro zaujme nejprve červená fasáda asconské radnice, ale umělecky daleko cennější dům, Casa Serodine, stojí kousek vedle. Stavitel Cristoforo Serodine působil dlouhá léta v Římě a po návratu do Ascony si zde postavil palác v římském stylu konce 16. stol., jehož průčelí pak nechal v roce 1620 upravit a vyzdobit reliéfy své syny, sochaře Giovanniho Battistu a malíře Giovanniho. V přízemí paláce jsou dva obchody – jedna umělecká galerie, ale především knihkupectví Libreria della Rondine, které tu s krátkou pauzou v letech 2007–2009 existuje nepřetržitě od roku 1946. Tehdy ho jako antikvariát otevřel Leo Kok, amsterdamský rodák, klavírista, skladatel a knihkupec, který po studiích hudby a kompozice žil střídavě v Asconě a Paříži. Tam se za 2. sv. války pohyboval v podzemním hnutí, byl zatčen a odvezen do koncentračního tábora Buchenwald. Přežil, ale nacisté mu zlámali prsty tak, že nemohl pokračovat v dráze pianisty. Muž, který se přátelil mj. s Remarquem, se po válce vrátil do Ascony a začal pomalu rozprodávat svou obsáhlou a cennou knihovnu, ale kromě toho doplňoval svůj obchod i z jiných zdrojů, často o poklady, které nacházel při svých zimních pobytech v Paříži. V roce 1975 obchod prodal, když mu jeho pařížský lékař na základě mylné diagnózy sdělil, že trpí nevyléčitelnou formou rakoviny. Kok se dožil 99 let a zemřel v roce 1992.

Lago Maggiore - pohled na město Ascona s radnicí z paluby lodi
Pohled na Asconu s radnicí a mohutnou věží kostela sv. Petra a sv. Pavla při příjezdu lodí z ostrovů Brissago

Na severovýchodním okraji historické části Ascony stojí vedle sebe ještě dvě památky hodné pozornosti. Collegio Papio postavil z iniciativy tehdejšího milánského arcibiskupa Karla Boromejského koncem 16. stol. slavný architekt Pellegrino Tibaldi řečený Pellegrini. Křížová chodba někdejšího kněžského semináře, jehož stavba byla financována z odkazu asconského rodáka Bartolomea Papia, patří k nejkrásnějším renesančním dílům v celém Švýcarsku. Výjimečný je rovněž sousední kostel Santa Maria della Misericordia z 1. pol. 15. stol., jehož interiér zdobí největší a nejcennější soubor pozdně gotických nástěnných maleb v Ticinu. Na opačné straně, asi půl kilometru severozápadně od centra, se vypíná pahorek Monte Verità (321 m n. m.), doslova hora Pravdy. Dnes už jde hlavně o historickou kuriozitu. V prvních desetiletích 20. stol. na něm totiž existovala zvláštní kolonie bez jakýchkoli pravidel a řádu, která přitahovala nejrůznější sociální reformátory, pacifisty, výtvarné umělce, spisovatele, vyznavače alternativních způsobů života a v letech 1. sv. války také uprchlíky. Zatímco třeba Hans Arp, Hermann Hesse, Katja Wulffová, Carl Gustav Jung, Richard Strauss či Konrad Adenauer tam opravdu nějakou dobu pobývali, u jiných známých jmen, která se dříve v souvislosti s horou Pravdy také zmiňovala, jde s největší pravděpodobností o informační šum (Paul Klee, Isadora Duncanová, ba i Lenin a Trockij).

Všechny uličky starého města, které směřují k jezeru, ústí na nebývale širokou pobřežní promenádu, jež má podobu pěší zóny se spoustou restauračních zahrádek. Však se jí také v Asconě neříká nábřeží, ale náměstí – Piazza Giuseppe Motta nese jméno švýcarského politika, který byl mj. v letech 1924–1925 prezidentem Společnosti národů. Vždy v úterý se zde koná velký trh s potravinami, ale i s oblečením. Zhruba v polovině dlouhého náměstí je přístaviště výletních lodí, které křižují jezero nejen ve švýcarské části, ale od jara do podzimu jezdí také na mezinárodních linkách spojujících švýcarská letoviska s italskými.

Lago Magiore - promenáda Piazza Giusepe Motta ve městě Ascona
Nebývale široká nábřežní promenáda Piazza Giusepe Motta. Jasně červený dům v pozadí je asconská radnice

Výletem, který se z Ascony přímo nabízí, je patnácti- až dvacetiminutová plavba na ostrůvky Isole di Brissago, jediné ostrovy ve švýcarské části Lago Maggiore – a jak praví statistiky, ostrovy, které jsou v rámci celého Švýcarska nejvíce vzdálené od pobřeží. Jsou dva a vlastně jde o vrcholky dvou kopců vyčnívajících zhruba 6,5–7 m nad hladinu jezera. Vznikly působením eroze v oblasti dávného rozvodí mezi údolími řek Maggia a Ticino. Menší SantʼApollinare o rozloze 0,81 ha není volně přístupný. Jsou na něm zbytky kostela ze 13. stol. a bývalý dům správce, který byl nedávno opravený a přeměněný v malý hostel především pro školní skupiny. Jinak se ostrov, jemuž místní už od 15. stol. přezdívali „králičí školka“, ponechává v přirozeném stavu a do jeho přírodního vývoje se nezasahuje. Zato větší ostrov San Pancrazio (něco málo přes 2,5 ha) patří cele turistům. Od roku 1950 je na něm kantonální botanická zahrada, ve vile Emden funguje restaurace a k dispozici je i 10 hostinských pokojů.     Lago Maggiore

Na ostrovech žili lidé nejpozději od římské doby a v 13. stol. si na San Pancraziu postavily klášter jeptišky z řádu humiliátek. Po zrušení řádu papežem Piem V. v roce 1571 už zůstaly ostrovy neobydlené. Jejich novodobá historie začala v roce 1885, kdy je získal baron Richard Fleming de Saint Léger se svou manželkou Antoinettou. Byl už jejím třetím manželem a bez zajímavosti není, že baronka o sobě později tvrdila, že je nemanželskou dcerou ruského cara Alexandra II. Zda tomu tak opravdu bylo, není zcela jisté, ale určitě se narodila v Rusku německé matce Wilhelmině Bayerové. Manželé si postavili na San Pancraziu velký dům a kolem něj začali budovat botanickou zahradu. Nebylo to vůbec jednoduché, protože na ostrov se musela na člunech navézt půda a později se obdobně dovážely všechny další potřebné věci včetně hnojiv. Baron v roce 1897 z ostrova odjel do Neapole, kde začal pracovat na britském konzulátu a do Ticina se už nikdy nevrátil. Baronka zůstala na ostrově, pokračovala v rozvíjení zahrady a také ve svém oblíbeném nákladném životním stylu. Na ostrov zvala nejrůznější hosty z uměleckých kruhů – v průběhu let jím prošli například James Joyce, Ruggero Leoncavallo či Rainer Maria Rilke. Když se po 1. sv. válce přidaly k okázalému životu špatné investice, skončilo to, jak muselo – baronka zchudla a byla donucena rozprodat svůj majetek.

Laggo Magiore - výhled z restaurace Emden
Z restaurace ve vile Emden se otevírá krásný výhled na jezero a hory za ním

Ostrovy od ní koupil v roce 1927 německý velkoobchodník a sběratel umění z Hamburku Max Emden. Původní dům nechal zbourat a místo něj postavil vilu, která dnes nese jeho jméno. Do zahrady naštěstí nezasahoval, byť ho zahradničení ani botanika nezajímaly. Architekti museli novou vilu dokonce přizpůsobit kráse zahrady a Emden zajišťoval její pravidelnou nutnou údržbu. Na ostrově žil až do své smrti v roce 1940. O devět let později přijal jeho syn Erich společnou nabídku kantonu, několika okolních obcí a tehdejší Švýcarské ligy na ochranu přírody na odkoupení ostrovů, přičemž kupní smlouva stanovovala, že „ostrovy a budovy budou využívány k zachování a rozšiřování přírodních krás a pro kulturní, vědecké a turistické účely“.

Tuto podmínku naplňuje botanická zahrada, otevřená pro veřejnost poprvé 2. 4. 1950, stylově na Palmovou neděli, měrou vrchovatou. Roste v ní asi 1700 druhů rostlin z celého světa, které jsou rozděleny do několika geografických a tematických sekcí. Hojně jsou samozřejmě zastoupeny rostliny ze Středomoří, ale také z východní Asie (Čína, Korea a Japonsko), Austrálie a Nového Zélandu, Chile a Jižní Afriky, zvláštní oddělení mají rostliny okrasné, léčivé a užitkové. Procházka zahradou je tak vlastně objevitelskou cestou kolem světa. V zahradě nechybí ani část označovaná jako „římské lázně“, která odkazuje na dávnou minulost ostrova, a také „magická zahrada“ s jedovatými rostlinami. Ta zase dává vzpomenout na starou legendu o záhadné ženě, jež prý kdysi na ostrově žila, vyvržena sem silnou bouří, ve stinném koutě u staré zdi a pěstovala květiny vzácných tvarů a barev, ale rovněž rostliny jedovaté. Nikdo ji ale nikdy nespatřil, protože místo zahalovala hustá mlha, z níž se linuly do širokého okolí nádherné vůně i strašlivé zápachy.

Rozhodně pouze libé vůně se šíří z restaurace ve vile Emden, kde se můžete s nádherným výhledem před sebou posilnit, než se vydáte nazpět do Ascony či Locarna. Pokud bude na jídelníčku vitello tonnato, vařené telecí v tuňákové omáčce, neváhejte, je skvělé.

Lago Maggiore

Shopping Cart