Území Triangolo Lariano je vklíněno mezi rozevírající se ramena Komského jezera a také základna tohoto hornatého trojúhelníku má co do činění s jezerní vodou, i když ne v celé své délce. Za jižní ohraničení Triangola se totiž považuje úzký pás aluviální roviny Piana dʼErba, kterou vede silnice spojující města Como a Lecco a v níž natrefíme na skupinu pěti menších jezer, v Itálii často zmiňovaných pod společným názvem Laghi Briantei. U nás je toto pojmenování prakticky neznámé a ani s povědomím o jednotlivých vodních plochách to není nijak slavné. Pokusme se je tedy alespoň ve stručnosti představit.
Nejmenším členem jezerní skupiny je Lago di Montorfano. Jeho hladina se rozlévá na ploše necelého půl čtverečního kilometru téměř za humny Coma, při úpatí osaměle stojícího zalesněného vrchu s příhodným jménem Monte Orfano (554 m), což lze volně přeložit jako Sirotek. Podle legendy si natolik zoufal nad svou samotou, až svými slzami naplnil jezero. To bylo podle vrchu pojmenováno, stejně jako obec, dnes roztažená podél dobré třetiny jezerního břehu. Jinak bezprostřední okolí porůstá les, kterým vede podél pobřeží chodník. Celé jezero se dá obejít příjemnou procházkou asi za hodinu a příjemné je tu i koupání, pro něž je vyhrazena pláž na jižním konci obce. Nedaleko odtud se pak v lesním porostu ukrývá osmnáctijamkové hřiště golfového klubu Villa dʼEste, jedno z nejvyhlášenějších v celé Itálii jak z hlediska obtížnosti, tak i kvůli nádherné okolní přírodě.
V minulosti bývala jezerní hladina dlouhou dobu zdrojem výdělku mnoha zdejších obyvatel. Tehdy ještě pravidelně zamrzala, a když vrstva ledu dosáhla zhruba půlmetrové tloušťky, dělníci ji rozbili sekerami na bloky, které uskladňovali v kamenných ledárnách vybudovaných na stinných místech poblíž břehu. V letních měsících pak led rozváželi a prodávali, někdy dokonce až do vzdáleného Švýcarska. V polovině minulého století tento byznys skončil, když nemohl konkurovat rozmachu chladniček, a dnes už ho připomíná jen torzo jedné z ledáren, zarůstající vegetací v lese při západním břehu.
Lago di Alserio, které je s rozlohou 1,23 km2 bezmála třikrát větší než Montorfano, leží východně od něj obklopeno ze tří stran nízkými kopci. Pouze za severovýchodním břehem terén přechází do roviny otevřené směrem k městu Erba a k blízkému jezeru Pusiano, s nímž kdysi Alserio tvořilo jednolitou vodní plochu. Její rozdělení mají na svědomí sedimenty naplavené řekou Lambro, která sem přitéká z Larianského trojúhelníku, kde pramení vysoko v horách nad obcí Magreglio. Alserio, napájené hlavně okolními prameny, posílá své vodní přebytky Lambru krátkým řečištěm.
Půvab tohoto jezera spočívá hlavně v tom, že se mu v uctivé vzdálenosti vyhnula urbanizace a rozhled po jeho pobřežních partiích neruší žádné výrazné lidské zásahy do krajiny. Husté porosty rákosu i jiných mokřadních společenstev pak přispívají k zdejší velké biodiverzitě, která se týká i místního živočišstva v čele s avifaunou. Díky této rozmanitosti se Alserio stalo součástí Regionálního parku údolí Lambra (Parco Regionale della Valle del Lambro), k němuž patří i sousední Pusiano. Východní část Alseria je navíc ještě chráněna jako přírodní rezervace. Na ochranu přírody tady navazují rozsáhlé edukativní aktivity, soustředěné do Centra ekologického vzdělávání a zaměřené především na školy. Centrum, jež sídlí v rekonstruované budově staré loděnice, vybudovalo naučnou stezku a pro prohlídky odlehlých jezerních koutů má k dispozici loď s elektrickým pohonem. Jezero se však dá obejít i pěšky anebo objet na kole po okružní cyklostezce.
Jezera Briantei byla odedávna úzce spjata s rybolovem a po staletí rybami zásobovala i některá velká lombardská města. Často přitom nešlo o obchod, ale spíše o poddanské dávky, někdy pro dodavatele div ne likvidační – tak třeba rybáři od Alseria měl