Boromejské ostrovy

Ráno ve Strese patří k těm idylickým. Slunce zalévá parkově upravenou nábřežní promenádu vyzdobenou nejrůznějšími sochami a památníky a opírá se do oken luxusních hotelů, které ji lemují. Jen cumulonimby nad kopci na severu jsou předzvěstí věcí odpoledních. Ale proč se trápit odpolednem, blíží se teprve devátá a já čekám na člun, který mě doveze přímo do srdce ztraceného ráje, jak se nezkažený a harmonický přírodní svět tohoto koutu Lago Maggiore v minulosti s oblibou označoval, totiž na ostrov Isola Bella.

Italské baroko v plném lesku

Tenhle protáhlý ostrůvek nejblíže k Strese, nějakých 320 m na délku a 180 m na šířku, je skutečnou perlou italského baroka. Někomu se zdá, že vyčnívá z jezerních vod jako gigantická loď, jejíž jižní záď tvoří zkosená pyramida terasovitých zahrad, zatímco příď v podobě přirozeného výběžku zdůrazněného molem míří na sever. Inu, proč ne.
Borromeové získali ostrov v 2. pol. 16. stol. Tehdy se mu říkalo jednoduše Isola Inferiore, Dolní ostrov, protože ležel naproti Isola Superiore, Hornímu ostrovu, dnes známému jako Isola dei Pescatori, ostrov Rybářů. Ten Borromeům nikdy nepatřil a jako jediný z celého souostroví je také celoročně obydlený, byť se počet jeho obyvatel snížil z dvou stovek na počátku 70. let minulého století na aktuálních pětadvacet. Pár rybářských stavení se zeleninovými zahrádkami a dvě kaple stály v 16. stol. také na Isola Inferiore, jinak to ale byla holá skála. Borromeové si své nové akvizice dlouho nevšímali, protože se věnovali ostrovu Isola Madre, který koupili o půl století dříve. Stavební práce na Isola Inferiore začaly až v 17. stol. a zasloužil se o ně především Carlo III. Borromeo, který rovněž začal vykupovat další domy a zahrádky, neboť na ostrově plánoval vybudování malé rezidence uprostřed velké zahrady. Byl to také on, kdo ostrov přejmenoval na počest své manželky Isabelly dʼAdda na Isola Isabella, z čehož postupně vznikl název lépe se vyslovující – Isola Bella.
Terén na ostrově si vyžádal řešení v podobě teras a visutých zahrad, které už na začátku 30. let 17. stol. téměř získaly svou definitivní podobu. Stavba zámku trvala podstatně déle. Většina byla hotova na konci 17. stol., o což se zasloužil Vitaliano VI. Borromeo, ale práce na velkolepém přijímacím salonu plánovaném na výšku tří podlaží byly zastaveny na úrovni tamburu kopule a po jistém pokroku na konci 18. stol. bylo vše definitivně dokončeno až krátce po 2. sv. válce…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 10/2018

Shopping Cart