Lago dʼOrta, nejzápadněji situovaný člen rodiny velkých severoitalských jezer, je tak trochu „jedné krve“ s blízkým Lago Maggiore – posílá mu vodu řečištěm Strony, a dokonce není vyloučeno, že v dávné minulosti tvořila obě jezera souvislou vodní plochu. Kvůli blízkosti tohoto mnohem většího a světoznámého příbuzného se sice Ortu nedostává takové pozornosti, jakou by si jistě vysloužilo, kdyby leželo jinde, to ale není na škodu. Naopak se hodně cení, že turistický ruch u jeho břehů zatím ještě nenabral příliš vysoké obrátky.
Své seznámení s Ortou chci začít klasicky ve známém městečku Orta San Giulio, které bylo po staletí centrem kraje Cusio, prostírajícího se v širším okolí jezera. K němu se ovšem nejdřív musím dostat od Lago Maggiore. V autě ještě za jízdy váhám, zda mám jet nejběžnější cestou, tedy údolím podél Strony, nakonec ale volím zajímavější trasu a v obci Stresa odbočuji na silnici, kličkující vzhůru vilovou čtvrtí usazenou ve strmém svahu masivu Mottarone. Ten obě jezera odděluje a vrcholí v nadmořské výšce 1492 m stejnojmennou horou, které se někdy také říká hora Dvou jezer.
V serpentinách asfaltka rychle nabírá výšku a v prolukách mezi vilami se otevírají čím dál poutavější výhledy na stříbřitou pláň, v níž si hoví Boromejské ostrovy a která mizí v dálce mezi kopci kdesi u švýcarské hranice. Snad ani z letadla by Maggiore nemohlo být vidět líp. Zkouším si představit, jak neuvěřitelně proměnlivá musí být tahle podívaná v různých světelných situacích a zda je vůbec možné, aby někomu zevšedněla. Bydlení tady je prostě za všechny peníze, tedy myšleno obrazně. A za hodně reálných peněz samozřejmě také.
Když se silnice vymotá z vilové zástavby, ještě několik kilometrů stoupá lesem do obce Gignese, kde mají unikátní muzeum deštníků a slunečníků, a jak uvádějí, s více než tisícovkou exponátů. Rád bych si expozici prohlédl, je ale pondělí, zavírací den, mám smůlu. Za obcí se silnice brzy přehoupne přes hřbet masivu do údolí řeky Agogna a souběžně s ní potom dlouho zvolna klesá přívětivou krajinou notně rozhoupanou vlnami oblých kopců, na jejichž lesem pokrytých svazích jen tu a tam naruší zeleň nahloučení červených střech nějaké zapadlé vesničky. Dvěma většími vesnicemi projíždím, a pak už se v zeleni zčistajasna ukáže modrá hladina Lago dʼOrta, i když jen na pár okamžiků. Ještě musím pár kilometrů ujet, než mě u břehů jezera přivítá vila Crespi, která se svou vysokou věží připomínající minaret jako by strážila vjezd na poloostrov, na němž se rozkládá městečko Orta San Giulio. Tuhle exotickou stavbu nechal na sklonku 19. stol. vybudovat velkopodnikatel s textilem a milovník umění Cristoforo Benigno Crespi jako letní sídlo pro svou manželku. Návrh vypracoval renomovaný architekt Angelo Colla, jenž se na přání zadavatele inspiroval maurským slohem, a to i při řešení vnitřních prostor. A právě interiér s bohatým orientálním dekorem je největším lákadlem pětihvězdičkového hotelu, který ve vile provozují současní majitelé.
Auto nechávám na parkovišti při okraji městečka, dál už musím pěšky, ale i kdyby tu zákaz vjezdu nebyl, do většiny zdejších úzkých uliček by se auto stejně nevešlo. Mezi starými domy je útulno, a pokud zrovna neprochází nějaká zájezdová skupina, panuje tu poklid. Nezdá se, že by se tady návštěvníkům nějak viditelně nadbíhalo, ať už třeba množstvím obchodů se suvenýry anebo různými občerstvovnami – toho všeho je tu tak akorát.
Úzkým průchodem projdu do parčíku u Villa Bossi, vícekrát přestavěné renesanční stavby a nynější radnice, a před sebou mám jezero jako na podnosu. Z celé scenerie také vyzařuje poklid – z široce rozprostřené hladiny, na níž kotví shlukem budov obtěžkaný ostrov San Giulio, i z tmavě zeleného rámu okolních kopců. A v poklidu je i Carl-Heinz Schroth, který sedě na stoličce se štětcem v jedné a s paletou v druhé ruce hodlá zachytit toto panorama na neexistující plátno napnuté v rámu na malířských štaflích. Tento herec a režisér, jenž byl ve 2. pol. minulého století v Německu hodně…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Vietnam